Ministryni obrany Janě Černochové se podařil další významný mediální a mezinárodněpolitický zápich. Zcela zastínila víkendovou připomínku výročí vzniku republiky, když na sociální síti X v sobotu večer napsala, že by Česko mělo vystoupit z Organizace spojených národů. Přiměl ji k tomu výsledek hlasování o rezoluci, která nedokázala jednoznačně odsoudit násilí teroristů Hamásu a uznat právo Izraele na sebeobranu.
A ač má ministryně pravdu v tom, že rezoluce je ostudná (Česko proti ní zcela správně hlasovalo), byl její výrok o vystoupení z OSN naprostým úletem. Případ je školním příkladem zhoubnosti způsobu, jakým někteří politici nakládají se sociálními sítěmi. Je ukázkou, jaké škody mohou nadělat jedním tweetem, a také důkazem, že by se měli, zejména v některých momentech, držet od sítí co nejdál.
Jana Černochová (a další politici, kteří na sítě pálí od boku) jistě může tvrdit, že to, co píše, je její privátní postoj a má přece také nárok na svobodu slova. Tu samozřejmě mají i politici, potíž je ale v tom, že v některých profesích prostě nejde říct, že je něco „osobní názor“. Zejména politici mají totiž vedle práva na svobodu slova také velkou odpovědnost za svá slova. Z role politika, notabene v exekutivní funkci, přece nelze vystoupit, a to ani v sobotu večer ve vlastním obýváku u sklenky.
Nikdo nikdy nebude zkoumat rozdíl mezi tím, co vyplodilo tiskové oddělení toho kterého ministerstva a zveřejnilo to jménem ministra, a tím, co na sítě vypálil v excitovaném stavu dotyčný člen vlády sám. Vždy bude daný výrok posuzován jako vážně míněné politické stanovisko, se všemi důsledky. To se v případě Jany Černochové také logicky stalo, když se jejím výkřikem o vystoupení Česka z OSN začala zabývat významná světová média.
Černochová výzvou odejít z OSN zaujala zahraniční média. Ministři svět uklidňují, že nejde o vládní pozici
Nemá moc cenu rozebírat, proč je výkřik ministryně obrany úletem. Snad jen stručně: OSN není jen Valné shromáždění. Je to od druhé světové války jedna z klíčových vrstev architektury globální politiky. Je na ni navázána řada organizací, od Světové banky přes Organizaci pro pomoc uprchlíkům až k UNICEF či UNESCO. Organizace, jež mají obrovský význam i pro Česko. Jak se smutnou jízlivostí poznamenal bývalý pražský primátor Zdeněk Hřib: „Jen pro úplnost dodávám, že vystoupením ČR z OSN by Praha nejspíš přišla o status UNESCO a taky o těch 333 milionů korun od UNICEF, které loni vyjednali moji poradci na pomoc se zvládnutím ukrajinské uprchlické krize.“
No a kdyby OSN skončila a podle představ Černochové Česko mělo klíčovou roli při budování nějaké nové světové organizace? Pak by samozřejmě (odhlédneme-li od, eufemisticky řečeno, značného přecenění váhy naší země) nezbylo než takovou organizaci budovat z těch samých států, jež jsou nyní zastoupeny v OSN a které hlasují tak, jak se to paní ministryni (oprávněně) nelíbí. Pokud tedy ovšem Jana Černochová neplánuje přemístit většinu zemí světa, které nesdílejí postoje Západu, na jinou planetu. Ano, Organizaci spojených národů má samozřejmě smysl reformovat, také se o tom vedou debaty. Ne však z ní vystupovat, nebo ji dokonce bourat.
Jana Černochová zkrátka nadělala svým sobotním tweetem spoustu škody. Co teď asi mají říkat čeští diplomaté, když se pokoušejí pro Česko vyjednat místo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN? Závidět jim nelze. Diplomatický lobbing, který začne otázkou protistrany: „Proč chcete sedět ve vedení organizace, ze které důležitý člen vaší vlády a člen stejné strany jako premiér chce vystoupit?“, opravdu nemá moc šancí na úspěch.
Často se mluví o tom, že pro novináře (zejména) veřejnoprávních médií by mělo na sítích platit pravidlo: „Nepiš nic, co bys nemohl říci do vysílání.“ Pro politiky by mělo analogicky platit: „Nepiš nic, za čím si nemůžeš stát při oficiálním jednání.“ Jinak vznikají škody, jaké teď vidíme v případě Jany Černochové. Neznamená to samozřejmě, že by komunikace politiků musela být sterilní, hovorový jazyk či květnaté metafory k sítím přirozeně patří. Jen by komunikace nemusela být hloupá a následně agresivní. Úkolem politika, aspoň toho nepopulistického a neextrémního, není společnost rozhicovávat prvoplánovými polohysterickými výkřiky. Úkolem politika je racionálně řešit problémy společnosti. Pokud to politik nedokáže, je otázka, zda by měl sedět ve vládě stran, které se za racionální a nepopulistické označují.
Jana Černochová už svého sobotního úletu zjevně lituje, protože na přímé otázky, zda chce stále vystoupit z OSN, důsledně mlčí a místo toho už mluví o reformě celé organizace. Doufejme tedy, že se ze svého impulzivního extempore, jež mimochodem nebylo první, konečně poučí. Osobně si tedy, na rozdíl od některých kolegů, nemyslím, že by ji nutně měl premiér Petr Fiala, coby neřízenou střelu, u které nikdy není jasné, kdy a kam dopadne, odvolávat. Ale výchovný trest, něco jako „tři týdny bez sítě X“, by jí udělit mohl.
