Bude to brzy rok, kdy český premiér jako první spolu se svým polským a slovinským kolegou vstoupili do válečné zóny v Kyjevě, aby podpořili boj Zelenského proti Rusku. Česko však nejen poslední rok, ale už řadu let dává na mezinárodní scéně jasně najevo svou pozici v sílící polarizaci mezi demokratickým a autoritářským světem.

Češi dosáhli působivého sblížení nejen s ukrajinskou, ale i tchajwanskou vládou a přiblížili je tím k Západu, což má zřejmé dopady. Stojí za povšimnutí, že návštěvy českých politiků na vysoké úrovni v obou zemích otevřely cestu i návštěvám amerických vysoce postavených politiků do těchto zemí, což se dříve zdálo nemožné. České kroky by mohly mít zásadní význam jako ukázka, co může Západ udělat, i jako morální kompas, co by Západ udělat měl.

Číňané musí vědět, že se brzy začne projevovat únava Západu, ale stejně tak museli vědět, že západní mocnosti neporuší desítky let trvající tichou dohodu o diplomatické izolaci Tchaj-wanu. A přece Češi otevřeli cestu a tuto jistotu zpochybnili. Existuje přímá souvislost mezi Vystrčilem a Pelosiovou. Úřadující americký prezident nesměl navštěvovat aktivní válečné zóny mimo operace USA. Přesto Biden za doprovodu sirén leteckého poplachu projížděl Kyjevem vedle Zelenského. Existuje přímá souvislost mezi Fialou a Bidenem.

Češi možná ukazují realitu nemožného, a tím by mohli Čínu přibrzdit a poskytnout trochu životního prostoru Tchaj-wanu. A české vedení možná ukazuje i cestu k ukrajinskému míru a obnově. Koneckonců československé legie jsou jedinou moderní silou, která si vybojovala vlastní cestu napříč Ruskem. A to je čin, který splňuje učebnicovou definici nemožného.

Autor je vedoucím Katedry mezinárodních vztahů a diplomacie Anglo-American University v Praze

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.