Jsou umělecké kariéry vzestupné, kariéry sestupné a pak tady jsou takové, které jdou tak nějak podivně do zatáčky. Typickým příkladem těch posledních je kariéra písničkáře Jaromíra Nohavici. Bard s úžasným poetickým talentem, jehož písničky si zpívalo od osmdesátých let celé Česko, začal na stará kolena produkovat pouťové popěvky, jimiž obsluhuje část společnosti, která by nejraději poslala současný režim do háje a která se vzhlíží v autoritářském Rusku.

Krásnou ukázkou je poslední popěvek: „Byla raketa Ukrajince, nebo Rusa? Zeptejte se prezidenta USA.“ Nohavica jím dává vzpomenout na poetiku normalizačního Dikobrazu. Je to samozřejmě narážka na tragický pád rakety v Polsku a v jádru jde vlastně o infantilně zrýmovaný narativ zdejší Ruskem sponzorované dezinformační scény, že všechno v Česku řídí Spojené státy a že vlastně vyvolaly i válku na Ukrajině.

Copak se s bardem takřka národním stalo? A jak moc se mu to dá vyčítat?

Zbývá vám ještě 80 % článku
Předplatné za 30 Kč
  • První 2 měsíce za 30 Kč měsíčně, poté za 179 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.