Rozmohl se nám tu takový nešvar, sektorové daně. Ano, makroekonomická situace je složitá a budoucnost více nejistá než kdy jindy. Domácnosti, podnikatelé a firmy se mohou dostat do finančních problémů kvůli vysoké inflaci a rostoucím nákladům na financování. Vlády po celém světě se snaží různými způsoby pomoci potřebným, ať už nastavením maximálních cen (Španělsko, Maďarsko), snížením DPH (Polsko) či sektorovými daněmi (Velká Británie, Rumunsko). V zavádění sektorových daní jsou extra vynalézaví politici v Maďarsku a v Polsku.

Měla by se naše vláda také inspirovat? Dle mého osobního názoru nikoliv, jelikož se dříve nebo později situace stabilizuje díky pravděpodobnému zpomalení ekonomiky (pokles poptávky vyvolá pokles cen energií), aktivaci momentálně nenáviděných uhelných elektráren nebo jaderných zdrojů. V delším horizontu dojde k vybudování dodatečných přepravních kapacit plynu.

Z mého pohledu se jedná pouze o ekonomický cyklus, který je posunut v některých oblastech do extrémů kvůli situaci, která ve světě panuje. Některé společnosti z této situace těží a generují nadprůměrné zisky (např. ČEZ nebo banky). Ano, zisky ČEZ jsou nadprůměrné a pravděpodobně další dva až tři roky ještě budou, ale to není důvod zavádět speciální sektorovou daň. Například v nedávné minulosti byly kvůli extrémně nízkým cenám energií zisky ČEZ výrazně podprůměrné.

Nicméně v této situaci by vláda měla pomoci těm potřebným, kterým se vysoká inflace výrazně zakousla do rodinného rozpočtu. A upřímně, inflace takovýchto domácností není statistickým úřadem spočítaných 17 procent, ale více. Vláda by mohla získat uvažovaných 20 miliard korun jinými způsoby, které méně poškodí její majetek. Například výplatou mimořádné dividendy anebo prodejem části svého podílu přes burzu. Ke zmiňovaným 20 miliardám korun stačí tři procenta společnosti bez jakéhokoliv negativního dopadu na hlasovací většinu ve společnosti.