Turecko je mně osobně velmi blízké, v minulosti jsem pracoval na správě tureckého fondu a pravidelně létal na konference do Istanbulu. Turecko vždy historicky mívalo velké problémy s inflací, což se podařilo vyřešit zkraje milénia pomocí inflačního cílování, nezávislé centrální banky a také díky tlaku MMF, který Turecko financoval po jeho krachu v letech 2001. Tehdy se na scéně objevil populární starosta Istanbulu jménem Recep Tayyip Erdogan, jehož hvězda byla na vzestupu, a to i díky historicky nebývale nízké inflaci. Turecko následující dekádu bylo miláčkem investorů, což se změnilo v roce 2013, když Erdogan, už jako premiér země a pozdější prezident, začal agresivně atakovat všechny jeho odpůrce, včetně centrální banky. Turecký příběh se tehdy zlomil, někomu to došlo dříve, někomu později.

Nás nyní zajímá situace u nás, ale já si pro vysvětlení musel připravit popis situace v Turecku. Ničení kredibility centrální banky ani v autokratickém Turecku nešlo příliš rychle, Erdogan na tom pracoval skoro 10 let (několikrát rada zvýšila sazby a Erdogan následně členy rady zběsile kritizoval, vyhazoval a měnil). Turecko prochází klasickým autokratickým úpadkem a nedostatkem demokracie (neexistence předvolebních debat, nezávislých médií atd). Kvalita demokracie Česka a Turecka je naprosto někde jinde. Noví členové ČNB přinesli uklidnění do debaty o kontinuitě bankovní rady a nyní se můžeme zaměřit na spekulaci o dalších dvou členech, kteří budou jmenováni v únoru příštího roku současným prezidentem. Za důležitý fakt považuji, že ČNB má obrovské devizové rezervy, které s radostí může použít na intervence při slabé koruně.

Pokud by však turecký scénář nastal, i když to považuji za nepravděpodobné (tedy sazby dolů, inflace a inflační očekávání nahoru), znamenalo by to znehodnocení koruny. V tom případě by nejlepší investicí byla aktiva v zahraničí, ideálně měnově nezajištěná. Obecně akcie fungují i v prostředí vysoké inflace, neboť vysoká inflace = automaticky vyšší tržby firem.