Nejdůležitějším datem pro Konferenci o budoucnosti Evropy není ani začátek května 2021, kdy byla zahájena, ani 9. květen letošního roku, kdy tři zástupci evropských institucí předložili konečný návrh, který z konference vzešel. Ale 24. únor letošního roku. Můžeme se totiž zcela oprávněně ptát, zda řada cílů konference nebyla paradoxně dosažena v důsledku ruské invaze na Ukrajinu.

Kdyby k invazi nedošlo, výsledek konference by se dal číst jako manifest civilizace. Evropané totiž v jednotlivých návrzích stanovili, jaký pokrok by chtěli vidět v oblastech, kde má unie vliv na jejich život. 

Zároveň bychom vnímali, že se tímto způsobem evropské instituce snaží navázat přímý dialog s občany a získat jejich souhlas s tím, aby mohly žádat o další pravomoci. 

V neposlední řadě bychom chtěli konferenci vnímat jako „evropské demokratické cvičení“, které informuje občany o fungování unie, propojuje je s odborníky a vytváří sítě ochotných Evropanů. 

Soudě podle ohlasu této události na slovenské mediální scéně (a jinde tomu nebylo jinak), jsme nemohli očekávat mnoho. Snaha změnit unii zdola je spravedlivá a poctivá akce. Ale teprve události na Ukrajině přinesly vážné argumenty, zvýšily pozornost veřejnosti a ochotu politiků a odstranily několik tabu v evropském projektu.  

Orbán chtěl pro Visegrád to, co odepřel unii

Vezměme si příklad zemí Visegrádu. Viktor Orbán se dlouho snažil, aby Visegrád vypadal jako jednotný blok okouzlený jeho myšlenkami. Tuto iluzi se mu podařilo prodat neinformovaným pozorovatelům nebo domácím fanouškům. Visegrád je však jen sousedským sdružením, které dosáhlo zdání jednotné politiky tím, že v migrační krizi razí „protikvótové“ postoje. 

Když však došlo na postoj k válce na Ukrajině, byl to najednou úplně jiný Visegrád. Iniciativy se chopilo Polsko a dlouho neváhaly ani Česká republika a Slovensko. V případě Polska by to s jinou vládou v čele nevypadalo jinak, zatímco o ostatních visegrádských partnerech můžeme mít pochybnosti, soudě podle chování opozičních stran. To si však necháme pro alternativní historii. 

Orbán chtěl z Visegrádu vytvořit jakousi miniunii, která by tvořila opozici vůči Bruselu a posílila jeho pozice. Aktivně se snažil zabránit tomu, aby EU sama dosáhla takového jednotného postoje. 

Visegrád je však ve skutečnosti tím, čím by Orbán chtěl, aby unie byla – volným uskupením, které spolu mluví, když se to státům hodí, a jindy si vlády mohou hledat jiné partnery, pokud se neshodnou se svými sousedy. 

Například cestu do Kyjeva plánovali společně Poláci, Češi a Slovinci. Slovenský premiér se tam později vydal spolu s Ursulou von der Leyenovou a Charlesem Michelem. Orbán zůstal osamocen a jeho partneři krátce před volbami zrušili i schůzku ministrů obrany V4, aby vyjádřili nesouhlas s postojem Maďarska k Ukrajině. 

Orbán chtěl jednotnější Visegrád, ale ne jednotnější unii. Správně pochopil, že pro své myšlenky potřebuje vyšší posun, kterého dosáhne spojením a jakousi – byť falešnou – jednotou. Stejné kroky však unii odpírá, protože ví, že fungují. Vytvářejí váhu a rozpoznatelnost společenství.

Maďarský premiér se snažil obhájit společný civilizační osud visegrádského sousedství. Středoevropané měli být kulturně odlišní, měli uchovávat archeologické pozůstatky pravých evropských hodnot před bruselsko-liberálním obratem. Jde o jakési konzervativní jádro, které chtěl Orbán pěstovat společně se svými polskými, českými a slovenskými kolegy. 

Našel přitom partnery ze západoevropské a světové krajní pravice nebo z řad starých a nových konzervativců, kteří mu měli pomoci přetvořit unii k obrazu tohoto visegrádského experimentu. 

Takový projekt vycházel z myšlenky, že Středoevropané jsou jedním kulturním blokem, který čelí Západu a usiluje o jeho hodnotovou – a politickou – transformaci. Měla to být civilizační odveta za demokratizační snahy po roce 1989. 

A podmínkou takové mise je, že evropský národ neexistuje a nesmí být vytvořen. Unie musí zůstat co nejvolnější. Konference o budoucnosti Evropy však byla založena na pravém opaku. Zaprvé proto, že předpokládala demonstraci Evropanů – na úrovni občanů, občanských iniciativ, na národní, mezivládní a euroinstitucionální úrovni –, kde měli projevit svou vůli. Na základě toho mají evropské orgány možnost, ne-li povinnost, začlenit výsledné návrhy do právních předpisů a případně otevřít smlouvy.

Smyslem celého snažení je robustnější evropský projekt, který je odolnější vůči tlakům zvenčí i zevnitř. 

A Evropané přesto existují

Konference o budoucnosti EU je reakcí na konvent z roku 2001, který chtěl vypracovat evropskou ústavu po vzoru USA. V celostátních referendech však byla zamítnuta. Vznikl tak dojem, že těsnější spojení členských států si přejí politické elity a že občané jednotlivých států ho odmítají. Brexit tento dojem jen potvrdil. 

Postupný rozpad EU z vůle jejích občanů však nenásledoval. A evropské instituce se poučily, že pokud chtějí změnu, musí o ni požádat zdola.

Konference měla problém s mediální prezentací a zdůvodněním vlastní existence širšímu publiku, které není na podobné cvičení politické imaginace zvyklé.

Co se týče reprezentativnosti, je zřejmé, že konference byla určena především motivovaným a aktivním Evropanům, u nichž lze očekávat proevropské zaměření. Na druhou stranu může historik sociálních hnutí poukázat na to, že ani v případě Žádostí slovenského národa (první ucelený slovenský politický program z roku 1848 – pozn. red.) nebyl v Liptovském Mikuláši přítomen celý národ, ale formovala se politická vůle, která takový národ předpokládala. 

Výsledek konference také ukazuje, že existuje něco jako společná politická vůle, která přesahuje národní státy. 

Zástupkyně maďarského parlamentu vystoupila na plenárním zasedání k závěrům konference, aby právě proti tomu protestovala. Uvedla, že národní parlamenty jsou nejblíže lidem, a proto nesouhlasí se zavedením požadavku na zrušení pravidla jednomyslnosti, nadnárodních hlasovacích seznamů a spitzenkandidátů. Jedná se totiž o nástroje, které institucionálně posilují evropský politický lid.

Jestliže cílem konference bylo získat jakousi datovou legitimitu pro reformu unie, válka na Ukrajině zasáhla zásadněji a vytvořila mnohem, mnohem pochopitelnější a akutnější impulz než samotná konference. 

Zejména v oblasti energetiky, avšak s důrazem na derusifikaci tohoto odvětví, nikoli na jeho ekologickou transformaci, která však není v dlouhodobém horizontu vyloučena. Ale také v dalších oblastech: potravinová a výrobní soběstačnost, posílení společné bezpečnosti, silnější zahraniční politika EU, většinové hlasování usnadňující zejména zahraniční politiku nebo požadavky na přístupová jednání s kandidátskými zeměmi.

Události na Ukrajině jsou skutečně nejsilnějším argumentem pro geopoliticky relevantní, akčně orientovanou, obrannou a expandující Evropu, jaký se v poslední době objevil. Válka v sousedství navíc boří řadu tabu, otevírá možnosti představit si změnu a zvyšuje ochotu se na ní podílet. Ukrajina učí Evropany myslet ve větších celcích, na což mnozí z nás nebyli zvyklí. A to platí zejména pro geopoliticky plaché Slováky. 

Skutečná konference o budoucnosti Evropy začala koncem února a stále pokračuje. 

Nepříjemné je, že se potvrzuje podezření, že unie je zatím schopna se změnit hlavně pod tlakem zvenčí, když si to okolnosti vyžádají. Konference měla dokázat pravý opak, že změna může přijít na přání občanů. 

Bude však ještě trvat, než si evropské instituce získají spojence v médiích, mezi národními politiky i mezi samotnými občany. Dokud se tak nestane, bude konference málo navštěvovaná. 

Orbán je v tom nyní nevinně, ale všechny oči ve Visegrádu – a pravděpodobně i v celé Evropě – se 9. května upíraly na Putina, nikoli na Macrona, který prezentoval výsledky konference.

 

Tento článek je spolufinancován Evropským parlamentem a je součástí probíhajícího projektu organizovaného Visegrad Insight, na kterém se podílejí Hospodářské noviny, HVG, SME, Res Publica Nowa a na kterém se diskutuje o konferenci o budoucnosti Evropy. Evropský parlament se na přípravě materiálů nepodílel a nenese odpovědnost za informace či postoje vyjádřené autory. Další články z tohoto projektu naleznete zde.