Nevíme, jak dlouho bude Putinův teror na Ukrajině trvat. A nevíme ani, jak skončí. Je ale zjevné, že ruský diktátor už si kvůli němu přivodil mnohé, čemu se snažil zabránit. A co přinese jemu i Rusku debakl.
Za Atlantikem Putin skončil. Američané si jej všimli – a k jeho smůle si ho budou pamatovat. Možná sázel na to, že jsou příliš zahleděni do sebe, než aby je Ukrajina zajímala. Možná si dokonce myslel, že v nich vzbudí strach.
Ten kalkul mu nevyšel. Podobně jako mu nevyšel předpoklad, že se Ukrajinci rychle vzdají. V proklamacích, že „svoboda není zadarmo“, možná Američané našim uším někdy znějí pateticky. V hollywoodských filmech až nesnesitelně. Jenže „svobodu“, za kterou je třeba se i bít, opravdu mají ve své DNA. Je to jejich život.
Když teď vidí Ukrajince, vidí v nich sebe. Putin jim nenahání strach, nýbrž v nich vyvolává pohrdání, vzdor a zlobu. Nepůjdou kvůli tomu jako první válčit, ale pokud to bude nutné, už vědí, proč by měli. Rusko opět chápou jako říši zla.
Joe Biden dlouho váhal s embargem na dovoz ruské ropy, protože se ohlížel na domácí veřejné mínění, které každého prezidenta trestá, když rostou ceny benzinu. Nebylo to dvakrát statečné, ale z Evropy nemáme Bílému domu v tomto ohledu co vyčítat.
Tím spíše, že k činu se nakonec odhodlal, třebaže je stále velmi pravděpodobné, že to americkým řidičům u pump peněženky opravdu citelně provětrá. A ačkoliv je jasné, že v letošním, volebním roce si republikáni nenechají ujít jedinou příležitost, aby v tom prezidenta vykoupali.
Rusko tuhle válku nemůže vyhrát. Tady jsou čísla, která to dokazují
Voliči budou tankovat se skřípěním zubů, mnozí u toho budou Bidenovu vládu proklínat. Zároveň už teď ale začínají příští drahotu vnímat jako přijatelnou cenu za možnost trestat Putina za jeho brutální válku. Ještě před pár týdny k tomu měli daleko, situace se však rychle mění. Američané už vědí, s kým mají v Kremlu tu „čest“.
Dlouho přitom nechápali, proč by je boje někde na východě Evropy měly zajímat a na čí straně by vlastně měli stát. Což platilo především o republikánech, jejichž pohled na Rusko a na Vladimira Putina pokřivil Donald Trump. Dnes už je to ovšem zavátá minulost, ruský prezident se v amerických očích proměnil v toxickou mrtvolu.
Prostřednictvím médií vstoupila Putinova zločinná válka do zaoceánských domácností. Lidé ji začali nejen intenzivně vnímat, ale pochopili také, že v ní jde i o jejich vlastní „akcie“. Američané se dnes shodnou jen na máločem, proti ruskému válečnému zločinci, který útočí na jejich hodnoty, se však sjednotili. V přístupu k Putinovi a Rusku tím uvolnili ruce i republikánským politikům, jež Trump jinak stále drží v hrsti právě skrz své podporovatele.
Mnoho voličů například stále věří exprezidentově lži o ukradených volbách, a řada spolustraníků s ním proto v tomto ohledu raději drží basu. Jen několik málo odvážných protestovalo – a vesměs za to byli potrestáni. Směrem k Rusku už ale soulad bere za své. I když se Trump svých osobních sympatií k Putinovi stále nevzdal, republikánští politici se od něj v tomto ohledu nyní mohou – a evidentně také chtějí – odstřihnout.
Minulý víkend například bývalý viceprezident Mike Pence v projevu k republikánským sponzorům řekl, že ve straně „není místo pro Putinovy omlouvače“. Dal tak jasně najevo, že pro ruskou úchylku svého bývalého šéfa nemá žádné pochopení. A není sám. Třeba takový Kevin McCarthy, šéf republikánů ve Sněmovně reprezentantů, je v mnoha tématech Trumpovým politickým zajatcem, ani proti němu nepípne. Ve věci Ruska už je to ale jinak.
Před několika dny si vypůjčil pochvalná slova, jež Trump nedávno pronesl na Putinovu adresu – a kategoricky je odmítl. „Nemyslím si, že na Putinovi by bylo cokoliv chytrého nebo geniálního. Myslím, že Putin je zlo. Myslím, že je diktátor. A myslím, že právě teď vraždí lidi,“ osvobodil se McCarthy od někdejšího prezidenta.
Mladší Američané, kteří vyrostli nebo se narodili až po konci studené války, nevěděli, proč by si Ruska vůbec měli všímat a být k němu nedůvěřiví, sebevědomě ostražití. Teď už to chápou. Už vědí, co a proč si jejich rodiče pamatují. Vidí, čeho je Rusko schopné. Lhát, brát si z cizího, vyhrožovat, ničit a vraždit.
I republikáni, kteří jsou v posledních letech jinak obecně skeptičtí, až odmítaví k imigraci, nyní většinově podporují, aby Amerika přijala ukrajinské uprchlíky. A navzdory Trumpovi souhlasí také s tím, že Spojené státy „musí podpořit demokratické země, když jsou napadeny nedemokratickými státy“.
Velká většina Američanů je také přesvědčena, že pokud by Putin vstoupil se svou armádou do členské země NATO, Spojené státy by měly vojensky odpovědět. Mezi šedesátníky si to myslí přes 80 procent dotázaných, v generaci 18 až 34 let pak víc než sedmdesát z každé stovky. A navzdory veškerému stranickému rozštěpení jsou v tomto ohledu nyní zajedno demokraté (88 procent pro) i republikáni (82 procent pro).
Pro Evropany z toho vyplývá jejich vlastní odpovědnost, kterou ale zatím nebyli ochotni přijmou a dostát jí. Na své armády většina zemí dává méně, než se opakovaně zavázaly. A společná obrana? Před dvěma roky proběhl v 16 vybraných státech NATO rozsáhlý průzkum Pew Research Center, který ukázal, že jen v pěti z nich by tehdy občané většinově souhlasili s tím, aby jejich armády vojensky pomohly spojenci, pokud by byl napaden Ruskem. Česko mezi ně nepatřilo…
Možná se mnohým ta otázka tehdy zdála být zcela hypotetická, snad ji považovali za nepředstavitelný scénář, a snad proto odpovídali tak bezstarostně. Časy, které umožňovaly lehkovážným černým pasažérům, aby si z kolektivní bezpečnosti brali, aniž by do ní museli dostatečně vkládat, už ale patří minulosti. Oslabování a zrazování spojeneckého příslibu pomoci, který po Trumpově znejistění z USA znovu přichází, by se teď podobalo malování terče na vlastní záda.
Ve vlastním zájmu si pamatujme každý jeden obraz teroru, který Putin na Ukrajině rozpoutal. Nebude-li Kreml zastaven, stanou se jeho příštím cílem další. Ukrajinu si chce vzít brutální silou, Evropou zase touží otřást v její sebedůvěře, v její sounáležitosti, v jejích hodnotách, prosperitě i způsobu života.
„Oni prohrají, my vyhrajeme,“ odpověděl Ronald Reagan uprostřed studené války na otázku, jaká je jeho strategie. Putin teď zahájil válku novou, znovu zkouší evropskou vůli bránit svůj svět a zdá se, že v ni nevěří. Chceme-li přežít, nezbývá nám než jej vyvést z omylu. Být pro jednou jako Američané. Plni pohrdání, zloby a odhodlání jej společně porazit. „United we stand.“
