NATO jako Varšavská smlouva? Ne americký radar, ale Zaorálkovo vidění světa by bylo pro Česko existenční hrozbou

Lubomír Zaorálek vstal ze svého politického hrobu, aby nás právě v této chvíli, kdy Rusko v Evropě zahájilo válku, upozornil, jak je dobře, že zde nemáme americký radar. Protože to „radarové oko by bylo místem prvního jaderného útoku“, jak prý Zaorálkovi „později řekli odborníci a generálové“ a jak nyní vyhlašuje do médií. 

Zaorálkovi je třeba přiznat, že na tom, že zde není radar, má skutečně obrovskou osobní zásluhu. To bychom mu opravdu neměli zapomenout. Od první chvíle, kdy se na začátku roku 2007 začalo o radaru jednat, byl jako tehdejší stínový ministr zahraničí za ČSSD tím, kdo proti radaru vedl tvrdé tažení. Zatímco tehdejší předseda strany Jiří Paroubek se svým postojem zprvu lavíroval, naznačoval Američanům i české veřejnosti, že za určitých podmínek by Česko s radarem mohlo souhlasit, Zaorálek měl naprosto jasno.

Rozčílilo ho, když se v jednom z prvních průzkumů k otázce radaru vyslovila většina dotázaných spíše příznivě. V médiích rychle přispěchal s upozorněním, že součástí celého projektu by byla protiraketová základna v Polsku a že neexistují „žádné hodné radary a zlé interceptory“ (obranné rakety v Polsku). Ale k vystrašení veřejnosti byl zapotřebí pádnější argument, a tak Zaorálek přišel s přízrakem bezpečnostní hrozby. „Radarové systémy jsou místem prvního úderu v případě horkého vojenského střetu,“ vyhlašoval ke konci ledna 2007 na protestní demonstraci iniciativy Ne základnám.

Zaorálkovy varovné apely byly jako vystřižené z tehdejší ruské rétoriky. Šéf ruských strategických sil generál Nikolaj Solovcov ve stejné chvíli mluvil o „možném namíření ruských raket na případné americké objekty ve střední Evropě“. A mohli bychom se takřka dohadovat, jaké generály vlastně Zaorálek myslí, když se teď na ně odvolává. Kdo a kdy ho vlastně varoval? Nebyli to právě ruští generálové a nebyla to hned od počátku jejich expertiza, jíž Zaorálek děsil českou veřejnost? 

Ale to jsou jen spekulace – co víme jistě, je, že v březnu 2007 se Zaorálek na sjezdu ČSSD pokusil prosadit nesouhlas strany s americkým radarem v Česku. Tehdy Zaorálek ještě neuspěl. O dva roky později, na sjezdu ČSSD v březnu 2009, kdy už bylo zcela zřejmé, že veřejnost je většinově proti, Zaorálek triumfoval. Za přítomnosti čestného hosta sjezdu, tehdejšího místopředsedy ruské dumy Alexandra Babakova, sjezd odhlasoval rezoluci, že „v souladu s většinovým názorem občanů ČSSD odmítá americký radar v České republice a je připravena tuto suverénní pozici bez odkladu potvrdit hlasováním v Poslanecké sněmovně“. Babakov sociálním demokratům za jejich postoj poděkoval.

Pro Zaorálka, z jeho pohledu, to byl a stále je, jak potvrzují jeho současná vyjádření, velký osobní úspěch. Je na to evidentně hrdý. Pro Česko a jeho zahraničně-bezpečnostní politiku to bylo ovšem asi takové „dobro“, jako když si Zaorálek coby nastupující ministr zahraničí s sebou přivedl na úřad Petra Druláka. Jejich záměrem bylo kromě jiného odhodit agendu podpory politických práv, protože, jak tehdy napsali ve společném textu v deníku Právo, „naši politiku lidských práv je třeba důsledně očistit od eurocentrických ‚misionářských‘ nánosů“. Jinými slovy od prvního českého prezidenta, jak Drulák už zcela jasně řekl ve vlastních vyjádřeních, když zavrhl Havlův „lidskoprávní atlantismus“ jako něco, „k čemu se nelze vracet“, a obecně to pak označil za „chybnou a škodlivou“ politiku.

Druláka se Zaorálek sice jako náměstka musel zbavit, jejich společný „mindset“ v něm ale evidentně zůstal. Zaorálkova současná vyjádření jsou snad ještě horší, nebezpečnější, než když proti radaru před lety papouškoval propagandu ruských politiků a generálů. Teď Zaorálek vyhlašuje, že měl hrůzu z toho, abychom se s americkým radarem v Česku nestali „nárazníkovou zónou“ Spojených států vůči Rusku. Podle Zaorálka úplně stejně, jako jsme před rokem 1989 byli nárazníkovou zónou Sovětského svazu vůči USA a Západu.

Zaorálek tím v zásadě klade rovnítko mezi dnešní NATO a někdejší Varšavskou smlouvu – a mezi Bílý dům a Kreml. „Spojenec“ jako spojenec, beztak je to zrádce a my bychom byli zase jen nešťastnou obětí. A pokud Zaorálek opakovaně zdůrazňuje, že radar neměl chránit české, ale americké území, tak na sebe zase prozrazuje, jak jednostranně, s odpuštěním vyčůraně, si vykládá závazek společné alianční obrany. Vy nás chránit budete, ale my vás ne. My si budeme užívat vašich bezpečnostních závazků, ale vy po nás žádné povinnosti rozhodně nechtějte. 

A to vše Zaorálek říká ve chvíli, kdy Putin vede útočnou, teroristickou válku jen několik set kilometrů od našich hranic. Patrně věří, že Ukrajinou to končí a že to je cena, kterou Putinovi musíme zaplatit. To jsou ale dva brutální omyly. Ne americký radar v Česku, ale Zaorálkovo vidění světa může pro Česko vyústit v existenční hrozbu.