Amerika stojí při Evropě. Neprůstřelnou vestu proti Putinovi ale musíme mít vlastní

Angažmá Spojených států v současném střetu s Ruskem nemusí být – ani v intenzitě, ani svým trváním – automaticky opakováním toho, co si pamatujeme z časů studené války. Evropa si musí zaplatit kurz sebeobrany, jiná možnost není.

Joe Biden tento týden přednesl svoji první Zprávu o stavu Unie. Američtí prezidenti si na těchto výročních projevech, přednášených v televizním prime timu před společným shromážděním obou komor amerického Kongresu, dávají mimořádně záležet. Pracují na nich dlouho dopředu. 

Biden ale mohl mnohé z připraveného před týdnem hodit do koše. Ruský diktátor Vladimir Putin zaútočil na Ukrajinu, spustil v Evropě horký válečný konflikt. Někteří američtí novináři přirovnali vážnost chvíle, během které Biden v úterý přednesl svou řeč, k situaci, v níž k Američanům v lednu 1941 promluvil prezident Franklin D. Roosevelt. 

Trump nahrává Putinovi. Svou kritikou Bidena škodí i postavení Spojených států ve světě

1. 3. 2022 ▪ 4 min. čtení

Za Atlantikem se tou dobou už válčilo a Roosevelt věděl, že musí svým spoluobčanům vysvětlit, proč Amerika nemůže zůstat stranou. „Shledávám, naneštěstí, za nutné vám sdělit, že budoucnost a bezpečí naší země a naší demokracie jsou velmi silně závislé na událostech daleko za našimi hranicemi,“ připravoval Roosevelt své spoluobčany na vstup do druhé světové války. Do bombardování Kyjeva během Hitlerova tažení na východ v té chvíli zbývalo šest měsíců.

Věřme, že historické příměry, které často pokulhávají, jsou v tomto případě chromé na obě nohy, že nejsme na prahu nového globálního konfliktu. Jde ovšem o zlom, u nějž momentálně můžeme už jenom odhadovat, co vše přinese.

„Nikdo nemůže s určitostí říct, jaký svět vzejde z popela na Ukrajině,“ napsal Richard Fontaine, ředitel washingtonského bezpečnostního think-tanku Centrum pro novou americkou bezpečnost (CNAS). Joe Biden je ale americký prezident, a tak ve své Zprávě o stavu Unie ani nemohl předpovědět nic jiného, než že Spojené státy a západní svět i v této zkoušce opět obstojí.

„Až se bude psát historie této éry, z Putinovy války na Ukrajině vyjde Rusko oslabeno, zbytek světa bude silnější,“ věří Biden. Putin je teď už „zcela izolovaný, těžce se přepočítal“ a zaplatí za to „velkou cenu“.

Při těchto Bidenových slovech povstali a aplaudovali také opoziční republikáni, což dodává váhu i těmto prezidentovým větám: „Myslel, že nás tady doma rozdělí, v tomto sále, v tomto národě. Myslel, že nás rozdělí také v Evropě. Ale Putin se mýlil. Jsme připraveni. Jsme jednotní.“

Ruskému vládci se skutečně nyní povedlo dát transatlantickému spojenectví, které v minulých letech poněkud ztrácelo náplň, znovu zcela konkrétní, silný obsah. Probudit jej ke společnému odhodlání i činům.

Bezprecedentně tvrdé sankce ochromují ruskou ekonomiku. Putinovi oligarchové přicházejí o své západní kasičky a majetky. Kremlem vytoužený plynovod Nord Stream 2 zkrachoval. Na Ukrajinu proudí nejen humanitární a finanční pomoc, ale ve velkém také zbraně.

To vše se podařilo a děje i díky velkému nasazení americké diplomacie a osobnímu vkladu Joea Bidena. Spolupráce napříč Atlantikem zažívá revitalizaci. Slova o jednotě, jež byla na různých konferencích už spíše jen únavná, najednou nezní jako vyprázdněné floskule. Vladimir Putin si nemůže nevšimnout, že figurky na šachovnici se mu pomíchaly a některé i převrhly.

Bližší pohled na americkou stranu transatlantické osy ale krotí příliš přehnaný optimismus. A velí vnímat Bidenova slova o politicky i občansky semknutém národě o dost střízlivěji. Ten konsenzus je hodně křehký. Zprava i zleva, od republikánů i demokratů.

Republikáni nemohou a ani nechtějí prezidenta oslabovat v jeho střetu s Ruskem, v tom je jejich záštita pevná. Nijak to ovšem negarantuje, že se do něj nebudou tvrdě strefovat, kdykoli to pro ně bude výhodné na domácí scéně. Ani Putinova ukrajinská válka pro ně zatím není dostatečnou motivací, aby alespoň na čas složili tyto politické zbraně.

Je pravidlem, že na prezidentovu Zprávu o stavu Unie vždy přednese opoziční strana svoji odpověď. Tentokrát se toho ujala Kim Reynoldsová, republikánská guvernérka Iowy. Také ona vyzdvihla, obdobně jako předtím Biden, Ukrajince. „Teď se musí Američané sjednotit v solidaritě se statečnými lidmi Ukrajiny, kteří odvážně brání svoji zemi proti Putinově tyranii,“ vyzývala.

Touto jednou větou byla ale zároveň veškerá nadstranickost odbyta. Dále už následoval jen tvrdý opoziční lament proti šéfovi Bílého domu. Počínaje obviněním, že to byl prý ostatně Biden, kdo Putinovi dovolil rozpoutat peklo. To proto, že – slovy Reynoldsové – prezidentova „slabost na mezinárodní scéně něco stojí“ a Bidenovu zahraniční politiku podle jejího mínění charakterizuje postup „pozdě a ještě málo“.

„Máme za sebou první rok jeho prezidentství. A místo aby posunuli Ameriku dopředu, se zdá, jako by nás prezident Biden a jeho strana poslali zpět v čase do 70. let.“ S tehdejší „nekontrolovanou inflací těžce doléhající na rodiny, s vlnou násilné zločinnosti a se sovětskou armádou, která se snažila přepsat mapu světa“.

V republikánském táboře to není ojedinělý, nýbrž zcela standardní hlas. Ani válka na Ukrajině zkrátka nemá na vyhrocenou americkou vnitropolitickou situaci tlumicí účinek. Nefunguje jako sedativum, natož aby Bidenovi poskytla shovívavost, či dokonce hájení.

Jen dočasné a nejisté krytí svého postupu vůči Putinovi může navíc prezident očekávat také od svých vlastních demokratů. Progresivní kongresmanka Rashida Tlaibová kupříkladu nahrála vlastní poselství o stavu Unie a také ona v něm podpořila Ukrajince. Pokud by ale snad chtěl prezident Biden navýšit obranný rozpočet, což by se teď zdálo nejen logické, ale skoro nevyhnutelné? „Nemůžeme usilovat o mír tím, že každý rok utrácíme tři čtvrtě bilionu dolarů za válečné zbraně,“ dala Talibová jasně najevo, že z progresivního mraku žádný velký silový odpor vůči Putinově válce pršet nebude.

Spolu s několika dalšími názorovými souputníky v Kongresu, například s Alexandrií Ocasio-Cortezovou, se veřejně hlásí k levicové organizaci Američtí demokratičtí socialisté (DSA). Ti sice odsoudili útok na Ukrajinu, zároveň ovšem vyzvali, aby Spojené státy vystoupily z NATO a zastavily „imperialistickou expanzi, která připravila scénu k tomuto konfliktu“.

Amerika – stejně jako Evropa – po útoku na Ukrajinu drsně procitla ze svých snů a iluzí o Rusku. Ale krize na ni nedoléhá s takovou intenzitou a nevyvolává v ní pocit tak bezprostředního ohrožení, jaký prožíváme na starém kontinentě. Evropané by to měli brát jako varování a zároveň jako výzvu.

Jako upozornění, že angažmá Washingtonu nemusí být, ani v intenzitě a ani svým trváním, automaticky opakováním toho, které si pamatujeme z časů studené války. A jako výzvu, že pokud se za nás silnější bratr už nechce do krve prát – třeba i proto, že v Asii začala kousat čínská panda – musíme se rychle naučit sebeobraně.

„This is no drill“, tohle už není cvičení, planý poplach, teď nám Putin vyhlásil válku. Nevíme, jak daleko chce zajít, ale víme dost. Mít Rusko za souseda na společném kontinentě je skutečně ruská ruleta. Nějaký čas to může se štěstím vycházet, ale nakonec ta ostrá rána přijde. Putin zasáhl Ukrajinu ale jeho projektil míří i na nás. Amerika je zárukou silné, rozhodující pomoci, ale neprůstřelnou vestu musíme mít konečně svoji vlastní.