Jednání vlády o rozpočtu na letošní rok se vlečou jako rozhovor s hráčem amerického fotbalu – a pozorovatel si říká, v čem je problém. Z obludného deficitu 380 miliard uchystaného rozhazovačnou sestavou expremiéra Andreje Babiše chce ubrat koalice 80 miliard.

ODS nám před volbami tvrdila, že ušetřit právě tuto částku bude hračka. Měla na to dokonce seznam vytvořený ekonomickým expertem Janem Skopečkem: 22 miliard na neinvestičních nákupech státu, 11 miliard na dotacích koncernům a agrokombinátům, 17 miliard na úředním aparátu a tak dále. Takže by to mělo jít jako po másle, no ne? 

Ne. Vláda nyní zjišťuje, že před volbami se škrtá lehce, v realitě je to však podstatně těžší. Už když měla zastropovat zemědělské dotace, jak výslovně slibovala, tak se toho pod tlakem lobbingu lekla. A jednotliví ministři začínají po seznámení s resorty vysvětlovat šéfovi státních financí Zbyňku Stanjurovi, že to s rušením míst a vyhazováním lidí nebude tak snadné, protože by pak neměl kdo dělat činnosti, které mají resorty povinné ze zákona. Důsledkem je, že Česko vstoupilo do druhého měsíce rozpočtového provizoria – a nervozita stoupá. Vláda chce sice rozpočet předložit příští týden, ale pokud lze věřit vedení odborů, tak ani sociální partneři ještě nemají tušení, jak budou škrty vypadat. 

Ironické je, že vláda spadla do rozpočtové jámy, kterou pomáhala vykopat. Byla to ODS, jež rukou společnou a nerozdílnou s ANO a SPD zasekla do rozpočtu sekeru 100 miliard. Podpořila zrušení superhrubé mzdy, tedy razantní snížení daní zaměstnancům. Argumenty, že se část peněz vrátí na DPH skrze vyšší utrácení do státní kasy, hodně kulhají, protože snížení daní nejvíce pomohlo vysokopříjmovým zaměstnancům, kteří dodatečné příjmy logicky nerozpouštějí ve spotřebě tolik jako lidé, kteří žijí z ruky do úst.

Je to celé postavené na hlavu. I Mezinárodní měnový fond přišel ve výroční zprávě s doporučením vyřešit problém bobtnajících státních dluhů jednoduše: zvýšit zdanění příjmů na úroveň před populistickým zrušením superhrubé mzdy. Vládě, která už zapomněla, že snížení daní mělo být podle slibu daného prezidentu Miloši Zemanovi jen dočasné, se do toho ale z ideologicko-populistických důvodů nechce. A tak teatrálně volá, že je potřeba škrtat, škrtat, škrtat. Připomíná tak hasiče, jenž chce urvat slávu na tom, že nasazuje krk při hašení požáru, který sám založil. 

Co se teď tedy bude dít? Lze odhadnout, že místo systematického řešení problému rozpočtu se bude po česku flikovat a možná i trochu švejkovat. Dá se předpokládat, že se zvedne odhad ekonomického růstu, takže se na papíře přifouknou příjmy rozpočtu, což sníží papírový deficit. Omezí se některé nákupy státu, třeba se odloží pořízení obrněných vozidel pro českou armádu za 50 miliard. Paradoxně šetření odnesou ty věci, na něž současná vláda přísahá, tedy závazky vůči NATO a obranyschopnost země. Navíc už došlo k osekání platů ve státní sféře a snížení slibovaného přidání učitelům, což poněkud znevěrohodňuje další vládní prioritu – vzdělání. Matematicky to tak plus minus vyjde, jak vláda slibovala. Schodek se dostane na 300 miliard. 

Ministr financí Stanjura s premiérem Fialou si oddechnou, prohlásí se za šampiony zodpovědného hospodaření, přičemž strukturální problém v podobě třísetmiliardového deficitu zůstane s námi. Tím se dostáváme k jádru problému: Podstatný pro budoucnost země nebude ani tak výsledek marketingového škrtání v letošním rozpočtu. Ale to, zda se vláda dokáže podívat na hospodaření státu systematicky. Tedy jestli dá nakonec za pravdu většině ekonomů, že k postupnému vyrovnání rozpočtu nebude stačit jen ekonomický růst a škrty, ale bude nutné se podívat na stranu příjmů. To znamená na celkovou výši daní.

Nakonec na to upozorňuje i právě mezinárodní měnový fond, který vedle opětovného zvýšení daní zaměstnancům doporučuje i nějakou formu majetkového zdanění, které je v Česku ve srovnání s dalšími zeměmi OECD nízké. Jak to dopadne, těžko říci, protože aby to vláda mohla udělat, musela by nejdříve zopakovat legendární větu Bohuslava Sobotky: „Naše sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce.“ Do čehož se samozřejmě Petru Fialovi a spol. chtít nebude. 

(Psáno pro pořad Názory a argumenty ČRo Plus)