Případ srbského tenisty Novaka Djokoviče, jehož australské úřady definitivně vyhostily ze země, vyvolává globální emoce, které s sebou nesou pozoruhodná přirovnání. Tenistův bratr Djordje prohlásil, že Djoković je někdo jako Ježíš Kristus, kterého se snaží „ponížit, ukřižovat, srazit na kolena“. V Česku zase Roman Šmucler Djokoviče přirovnal k Václavu Havlovi: „Stal se jakýmsi Václavem Havlem lidí bez covid pasů. Když se podívám na Twitter nebo do médií, je vidět, že to tu měl Havel do roku 1989 velmi těžké,“ napsal šéf stomatologické komory. 

Ospravedlňuje něco taková přirovnání, tedy kromě chvilkového či trvalého pominutí smyslů? Ne. Novak Djoković, který místo účasti na Australian Open jede domů, zásadně porušil australská anticovidová pravidla. Lhal, byť tvrdí, že neúmyslně, v žádosti o australské vízum, když neuvedl, že v poslední době navštívil jinou zemi, konkrétně Španělsko. Pravidla porušil i v Srbsku, když se hned po pozitivním testu ukazoval na veřejnosti a poskytoval rozhovory. Je také možné, že pozitivní test byl zmanipulovaný, aby antivaxer Djoković mohl získat výjimku k účasti na turnaji, jak naznačuje pátrání německého časopisu Spiegel. Prostě Djoković není žádný hrdina, chová se jako vykutálený sportovní papaláš. Václav Havel se u vědomí, že k němu Dokoviče přirovnávají, musí obracet v hrobě. Ježíš Kristus pak má to štěstí, že se v hrobě obracet nemusí.  

Je samozřejmě pravda, že postoj australské vlády k nejlepšímu tenistovi světa je tvrdý. Ale právě díky tomuto postoji si Austrálie, pokud jde o lidské oběti, poradila s covidem nejlépe na světě. Tedy alespoň ze všech zemí, kde se vedou věrohodné statistiky. V přepočtu na milion obyvatel má Austrálie 101 mrtvých. Pro srovnání Česko jich má tři a půl tisíce. Ano, pětatřicetkrát tolik. Djokovičovo Srbsko má na milion obyvatel 1500 obětí, patnáctkrát víc než Austrálie. Někdo samozřejmě může říci, že australský úspěch byl vykoupen až příliš tvrdými opatřeními a že by bylo lepší, kdyby Australané otevřeli zemi pro kohokoli, protože maňana, nejdůležitější je přece svoboda.  Dalo by se ovšem s úspěchem pochybovat, že by to řekl Havel, kdysi který napsal, že „svoboda je jen jednou stranou mince, tou druhou je zodpovědnost“. V tomto případě zodpovědnost za lidské životy. 

Jestli existuje nějaká morální chyba v australském postupu proti Djokovičovi, pak ta, že pro účast na turnaji vůbec existovaly nějaké výjimky z anticovidových pravidel. Byla to od začátku facka pětadvaceti milionům Australanů, kteří nesli náklady pandemie, omezovali se právě proto, aby zachránili životy svých spoluobčanů. Pravidla mají platit pro každého, pro běžného turistu stejně jako pro tenisového multimilionáře. Dodatečné zoufalé řešení s umístěním světové jedničky do detenčního hotelu pro migranty, se soudními tahanicemi a nakonec deportací bylo úplně zbytečné, vůbec k němu nemuselo dojít.  

Nakonec je všechno špatně. Australské úřady se můžou tahat za nos, antivaxeři mají nový symbol, nejen tenisovým světem otřásají emoce  a Roman Šmucler se znemožňuje s přirovnáním Djokoviče k Havlovi. Už aby tahle všestranně trapná historka globálního formátu byla za námi. 

(text je upravenou a rozšířenou verzí glosy pro ČRo PLUS)