VŠE o... plastovém odpadu

Plastový odpad je jedním z nejhůře recyklovatelných odpadů vůbec. Ačkoliv se v bohaté části světa snažíme třídit, tak v případě plastů většina zrecyklována stejně nebude. Odhaduje se, že z veškerých plastů vyprodukovaných v období 1950–2015 bylo zrecyklováno jen 9 %! Když vezmeme v úvahu, že dalších cca 12 % bylo spáleno, tak je zřejmé, že naprostá většina plastového odpadu končí na skládkách, ať už legálních či ilegálních, někde v přírodě. My spotřebitelé někdy podléháme dojmu, že plastové obaly (zejména z potravin či drogerie) stačí hodit do žluté popelnice a problém je vyřešen.

Bohužel není, protože ani známý symbol tří šipek na obalech není zárukou recyklovatelnosti – záleží totiž na nenápadném čísle mezi šipkami (1–7), které označuje druh plastu. Kromě „1“ a „2“ většinu recyklovat dost dobře nejde nebo se to ekonomicky nevyplatí. Co tedy s plastovým odpadem? Vyspělé ekonomiky si v minulosti zvykly, že se mohou zbavit části svého (nejen) plastového odpadu v chudých zemích. Bohužel, rozvojové země mají zoufale nedostatečné a neefektivní systémy odpadového hospodářství, které si nedokážou poradit ani s domácím odpadem. Plastový odpad je často neřízeně pálen, končí na neregulovaných skládkách, dostává se do řek a dále do moří a oceánů. V oceánech degraduje na tzv. mikroplasty, které pronikají do potravinového řetězce a v rybách, mořské soli apod. se k nám vrací. Odhaduje se, že každý týden do sebe člověk dostane v průměru množství mikroplastů, které odpovídá kreditní kartě!

Zdravotní dopady jsou nejasné. Pokud však nechceme jíst a pít mikroplasty, musíme bránit tomu, aby plastový odpad unikal ze systému do volné přírody. Prvním krokem je nadnárodní regulace vývozu plastového odpadu z bohatých zemí do těch chudých. To se částečně podařilo vyřešit modifikací Basilejské úmluvy, která právě toto řeší, a to s účinností od ledna 2021. Nicméně to nestačí. Jakkoli se efektivita této regulace teprve ukáže, už teď máme indicie,
že nám část plastového odpadu, který by se do chudých zemí dostat neměl, stále uniká. Ačkoliv
většina zemí světa Basilejskou úmluvu ratifikovala, existují výjimky – zejména USA. I když by se mohlo zdát, že globální regulace odřízne od obchodu s plastovým odpadem i nesignatáře, zjevně tomu tak není.

Odborníci už na datech zkraje roku varovali, že vývozy plastového odpadu z USA do rozvojového světa jsou zhruba stejné jako rok předtím. Část těchto vývozů navíc nejspíš porušuje mezinárodní právo. A to je další velký problém, protože v obchodu s odpady kvete organizovaný zločin. Sebelepší regulace nebude k ničemu, pokud nebude důsledně vymáhána a porušování trestáno.

Paralelně s přísnou regulací globálního obchodu s plastovým odpadem je však třeba řešit také systémy odpadového hospodářství a tlačit na omezování produkce a používání plastů (zejména jednorázových obalů). Klíčovým nástrojem se jeví tzv. EPR (Extended Producer Responsibility) legislativa, jejímž účelem je přenést náklady znečišťování na producenty plastů, a tím je samotné zainteresovat na rozvoji odpadového hospodářství a hledání alternativ k plastům.

Svým miniaturním dílkem do mozaiky můžeme přispět i my spotřebitelé, a to úpravou svých spotřebních zvyklostí.