Konec éry Miloše Zemana je smutná komedie, která se může vyvinout v tragédii

Konec epochy je v tradici spojován s děsivými úkazy. V křesťanství se objevují jezdci apokalypsy a dravé šelmy vládnoucí světu, v tradici islámu „slunce bude svinuto, hvězdy pohasnou, hory se z místa pohnou, březí velbloudice bude zanedbána, moře se povaří a duše se spáří“. I v sekulárním světě je konec epoch ohlašován všeobecným rozvratem a válečnými konflikty.

V Česku to bývá trochu jinak. Na nic moc nevěříme, nic zásadního se tady povětšinou neděje, a tak jsou zde konce epoch ohlašovány úkazy spíše komickými. Konec komunismu byl ohlášen žbrbláním Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, konec mocenské dominance Václava Klause sponzoringem jeho strany od nic netušícího Mauricijce a mrtvého Maďara. S nadcházejícím koncem epochy Miloše Zemana, který může být zároveň definitivní tečkou za první fází porevolučního vývoje Česka, je to podobné. Komických či spíše tragikomických úkazů spojených s vystupováním prezidenta přibývá. Otázkou ovšem je, zda zůstane jen u nich nebo se přece jen tentokrát nerozvine plnohodnotná tragédie.