Tak dobré úmysly, jak změnit školství, už máme. Teď ještě schopné politiky

Jsem vlastně příjemně překvapen. Ty politické strany, které vážně chtějí dělat politiku, sestavily své předvolební programy pro rozvoj vzdělávání v České republice z vesměs smysluplných cílů. Z takových, na které experti už dlouho poukazují a které v podstatě nejde obejít, pokud tedy skutečně chcete vzdělávání (a budoucnosti) v Česku pomoci: podpora učitelů, navyšování jejich platů, podpora využívání digitálních nástrojů, změny v obsahu vzdělávání, snižování nerovností. V tomto smyslu prošla politická scéna určitou evolucí. Napříč spektrem, vyjma populistů a kverulantů typu KSČM nebo SPD a různých méně parlamentně ambiciózních variací, došlo ke sjednocení na podstatných tématech nalevo i napravo. 

Stačí to ale?  Po zkušenostech z předchozích dekád vyvstává otázka, do jaké míry lze očekávat, že takové cíle budou naplňovány, a pokud ano, tak jak. Kupříkladu tzv. duální vzdělávání (škola v jeho rámci uzavře smlouvu s firmou o tom, že vybrané praktické dovednosti se žáci naučí přímo ve firmě, a ta zase garantuje, že žáci budou umět to, co vyžaduje školní vzdělávací program) slibují obstarat v podstatě všechny strany, které mají skutečně exekutivní potenciál. O naplnění představy, kdy se střední školy propojí s praxí firemního provozu, se hovoří minimálně 20 let, a pokud vím, podmínky pro její naplnění se v zásadě nezměnily a jednotliví aktéři zůstávají stále na svém: stát neumí motivovat firmy, aby se více zajímaly o odborné vzdělávání v místech jejich působení, a děje se tak jen v případech, kde takovou motivaci našla firma sama.