Pocit úlevy bylo asi to nejsilnější, co bylo patrné na účastnících páteční videokonference nahrazující ve virtuálním prostoru každoroční únorový "bezpečnostní Davos" v mnichovském hotelu Bayerisches Hof. Ukázalo se na něm, jak podobný obsah může ve změněném kontextu dostat nový význam. Když v bavorské metropoli promlouval Joe Biden ještě jako Obamův viceprezident, jeho slova o transatlantické vazbě nezněla nijak překvapivě. Letos, po americkém prezidentství Donalda Trumpa, který dokázal zpochybňovat i klíčový článek Severoatlantické aliance, závazek vzájemné obrany, muselo Bidenovo ujišťování o spojenectví evropským spojencům znít jako pozdrav od málem ztraceného a znovunalezeného druha.

Místo trumpovského "Udělám to sám" přichází bidenovské "Amerika je zpět", které by se dalo přeložit jako "dokážeme to společně". To je pro NATO povzbudivá perspektiva, zvláště co se týče rizik a hrozeb, které pro Západ představují Čína nebo Rusko. Zároveň je zřejmé, jak se tyto velmoci od časů studené války proměnily. První z nich podstatně posiluje vojensky i ekonomicky a druhá sice hospodářsky přinejmenším stagnuje, zato výrazně zefektivnila svoji politiku vůči Západu konceptem "hybridní války".

Když prezident Biden slibuje, že Severoatlantickou alianci oživí a posílí, je to pouze polovina rovnice. Protože aby se taková politika změnila v činy, neobejde se bez druhé, evropské části aliance. Bylo jistě povzbudivé vidět, jak se sotva měsíc po nástupu Joe Biden ve virtuálním Mnichově setkává s německou kancléřkou, francouzským prezidentem a britským premiérem. Ale stačí se podívat několik měsíců do budoucna. Není jasné, kdo Angelu Merkelovou na podzim v úřadě vystřídá, ani není jisté, zda Emmanuel Macron napřesrok zůstane v Elysejském paláci a ani zda se lze spolehnout na Borise Johnsona, který roli epigona trumpismu vyměnil za transatlantický háv. Po bidenovském "Amerika je zpět" je na Evropě, aby odpověděla, kde je ona.