Fotovoltaika českou půdu nezabírá. Solární panely jsou pro ni navíc blahodárné

Česká kotlina se rozprostírá na území 79 tisíc kilometrů čtverečních. To je skoro osm milionů hektarů. Necelou polovinu tvoří lesy, vodní plochy a pozemky vymezené lidskými stavbami všech druhů. Tomu zbytku říkáme zemědělský půdní fond a tvoří ho z 94 procent louky a pole.

Někteří opětovně poukazují na hrozbu "zabírání orné půdy" solárními elektrárnami. Abych dokázal, že si jen vystrojují slaměného panáka, navrhuju dát podobné výroky do kontextu oficiálních údajů Českého statistického úřadu, ministerstva zemědělství, ministerstva životního prostředí, Výzkumného ústavu meliorizací a ochrany půdy a katastrálních úřadů.

Téměř čtyři miliony hektarů půdy jsou vedeny jako louky a pole. Přesné údaje o ploše solárních elektráren sice nemáme, známe však jejich celkový výkon a počet hektarů nutných na jednotku výkonu. Lze spočítat, že solární elektrárny v současnosti stojí asi na 4 500 hektarech (ovšem pozor: to zahrnuje i instalace na budovách). To znamená, že na každý hektar solárních elektráren u nás připadá skoro tisíc hektarů polí a luk. Skutečně je jedna tisícina hrozbou zemědělské půdě? A dvě tisíciny už by byly? Tři?

Ti, kteří to tvrdí, přesto mají v něčem pravdu. Zemědělské půdy ubývá. Ovšem ne kvůli solárům, ale kvůli komerční zástavbě. Stavby tvoří deset procent českého území a opravdu to nejsou jen rodinné domy, ale i sklady, dopravní stavby, technická infrastruktura, odpadové a manipulační plochy atd. Uvádí se, že za rok se v Česku zastaví až 230 hektarů orné půdy. Za týden zmizí čtyři hektary, necelé jedno fotbalové hřiště za den. To by samo o sobě nebyl takový problém. Problém je, že se tak děje rok co rok. Připravovaný stavební zákon má navíc rychlost zástavby zrychlit.

Není stavba jako stavba

Někdo by možná řekl, že umístění výrobní haly nebo výrobny elektřiny je prašť jako uhoď. Ale to je chyba lávky. Místa, která musela ustoupit betonu nebo asfaltu, jsou pro přírodu mrtvá. Buldozery nenávratně shrábly ornici a s ní zmizeli i malí živočichové, jejich predátoři, zeleň a narušil se přirozený koloběh vody. Navíc v létě se betonové a asfaltové plochy rozpálí a vytváří tzv. tepelné ostrovy, které dusí rozrůstající se města a jejich obyvatele. Bez nákladných opatření se na takových místech nic nebude pěstovat po stovky let. Nic z toho u správně postavených solárních parků neplatí a pozemky pod nimi si mohou udržet dosavadní funkci.

Pod solárním polem naopak zůstává zelená tráva s pestrým životem. Například britská studie od Clarkson & Woods prokázala, že biologická rozmanitost je často vyšší na plochách běžných solárních elektráren než na místech s intenzivní průmyslovou zemědělskou produkcí. Elektrárna u německého městečka Salmdorf, kterou postavili na bývalé zemědělské výsypce, je dnes oázou pro luční květenu, která z krajiny vymizela: zvoneček, kakost nebo šalvěj. Jejich nektar láká včely a motýly. Díky zeleným pásům se pak mohou bezpečně přesouvat zajíci, koroptve a další živočichové.

K podobným závěrům dochází také Ladislav Miko, expert na půdní biologii a půdní zoologii. Solární panely jsou podle něj pro půdu blahodárné. "Pod panely roste tráva. Nikdo pod nimi neorá, nesype žádné minerální hnojivo. Mrtvá biomasa pod nimi zůstává a zetlí tam. Za dvacet let to budou nejlukrativnější pozemky, protože zde ještě bude úrodná půda."

Vychází mi jen dva negativní vlivy solární energetiky na krajinu: vliv na krajinný ráz a vliv na volný průchod krajinou. Každý kraj má místa, kde si solární elektrárny nikdo ani nevšimne, stejně jako má jistě místa, kde by mohla překážet. Ta vhodná se mohou předem vytipovat. A určit maximální velikost, kterou okolní krajina snese.

Z farmy na vidličku po česku

Vládní strategický dokument prohlašuje, že "hlavní úlohou zemědělské půdy je zajištění dostatku potravin pro lidskou výživu a krmiv a steliv pro hospodářská zvířata". Když se ale podíváme na statisíce hektarů průmyslovým zemědělstvím vyčerpané půdy zblízka, zjistíme, že tak úplně naší potravinové soběstačnosti neslouží.

Zemědělci totiž pěstují podle toho, co jim vynese. V českém kontextu vynáší řepka, která se prodává za 9600 korun za tunu. Ostatní olejniny a obiloviny za méně než polovinu. Řepka se pěstuje na 368 tisících hektarech. Kolik myslíte, že je použito na potravinářské účely? Jestli tipujete polovinu, tipujete méně než já, ale pořád jste příliš vysoko. Podle statistik ministerstva zemědělství se v roce 2018 využilo z 1,7 milionu tun nabízené řepky pouze 515 tisíc tun na potravinářské účely, tj. 30 procent. Skoro stejné množství putovalo na výrobu biosložky přimíchávané do nafty.

Neplýtvejme inkoustem na kritice bionafty, kterou Babišova vláda předloni odmítla na návrh opozičních poslanců zrušit. Ani na důvodech, pro které ji údajně potřebujeme a musíme mít. Uvažme jen to, že jako zdroj energie nemá řepka vedle fotovoltaiky sebemenší šanci. Fotovoltaika má 600krát vyšší účinnost než řepka v kombinaci se spalovacím motorem, a proto by dokázala vyprodukovat energii pro veškerou dopravu v Česku na pouhých 14 procentech současné výměry určené pro biopaliva. Biopaliva přitom samozřejmě pokrývají jen malý zlomek spotřeby energie v dopravě.

Pšenice se pěstuje téměř na 800 tisících hektarech. Neuvěřitelná polovina roční sklizně, tedy 2,4 milionu tun, se v roce 2019 vyvezla a je společně s 11 miliony kubíky vyvezeného dřeva ročně tichým svědkem rozprodávání české biomasy zahraničnímu kapitálu. A mohli bychom pokračovat dalšími plodinami.

Další věc je živočišná výroba. Na každého Čecha v tuto chvíli připadá přibližně dva a půl české krávy, prasete a slepice. Jen na krmivo pro tak obrovský počet hospodářských zvířat je u nás určeno přes 700 tisíc hektarů půdy pro zasetí pícnin a kukuřice. Vůbec nepočítám dovoz krmiva a pastvu. Nemusíte být vegetariány, abyste uznali šílenost tak kolosálního náporu na krajinu kvůli masu na talíři (o dovozu masa rovněž pomlčme). Pamatujete ještě na plochu veškeré fotovoltaiky včetně budov? 4500 hektarů.

Vraťme fotovoltaiku zpátky na zem

Od začátku solární energetiky se v Česku vede litá debata o to, zda patří na půdu, nebo nikoliv. Například loni se nechal ministr životního prostředí slyšet, že "pro ministerstvo je stěžejní, aby nedocházelo výstavbou fotovoltaických elektráren k záborům kvalitní zemědělské půdy". Možná to panu ministrovi a čtenářům vyrazí dech, ale pravda je, že o tuhle půdu investoři do fotovoltaiky vůbec nestojí.

Opravdu. Protože je úrodná, ceněná, a tudíž drahá. Cena půdy se odvíjí od její bonity a výnosnosti. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy rozlišuje deset stupňů výnosnosti půdy, od té vysoce produktivní po produkčně nevýznamné. Téměř pětina české půdy je nízkobonitní, nic moc na ní nevypěstujete. Pokud je součástí zemědělského půdního fondu, oficiálně se řadí do dvou spodních tříd ochrany, IV. a V., do vyšších jen výjimečně. Projíždíte-li českou krajinou, zejména podhorskými oblastmi, bude všude okolo vás, ale pravděpodobně ji přehlédnete.

Elektrárny využívající sluneční energii můžeme stavět citlivě, a to na loukách a na orné, ale nízkobonitní půdě nízké třídy ochrany. Půdě nijak neublíží, nemusí se odvézt horní část půdy a dál se na zelených plochách mohou pást třeba ovce. Na lepší půdě můžeme stavět tzv. agrivoltaiku, která je unikátní tím, že zachovává zemědělské využívání pozemku. Panely jsou umístěny tak, aby nebránily zemědělské činnosti a neničily půdu. A co je hlavní: jsou chytře umístěny tak, aby bramborám nebo třeba špenátu poskytovaly přesně tolik světla, kolik potřebují k optimálnímu růstu. Ani agrivoltaika nemusí být na kvalitní orné půdě, ale pokud tam je, zemědělcům ve Francii nebo Německu zpravidla zvyšuje sklizeň a snižuje nároky na zavlažování. Chrání je totiž před přímým sluncem a udržuje na poli vlhkost.

Česká republika musí co nejrychleji přejít na čisté zdroje energie a solární energetika má u nás nejvyšší potenciál. Spoustu fotovoltaiky stále můžeme umístit na střechy budov a na průmyslové plochy, ty ale nebudou stačit k nahrazení více než deseti tisíc megawatt výkonu uhelných elektráren. Protože se účinnost solárních elektráren zvyšuje, bavíme se o několika tisících hektarech produkčně bezvýznamné půdy. Obrovský potenciál, který dosud v Česku nebyl zmapován, pak má agrivoltaika, tedy využívání polí pro pěstování plodin a výrobu elektřiny dohromady.

Nikomu soláry na pozemek nevnucuji. Ani neříkám, že vyřeší všechno. Českou debatu však už příliš dlouho ovládají bludné představy o rozpínavosti solárních baronů na úkor malého českého farmáře. Komentáře pod článkem na toto téma z minulého týdne jen potvrdily, že Česko "si stále nese trauma z nezvládnutého solárního boomu z let 2009 a 2010". Jeho souvislosti už podrobně zmapovali autoři na iRozhlas.cz. Nemůže za něj technologie samotná, ale politici, které dávno odvály volby. Nezbývá než dál poukazovat na oficiální data, která veškeré mýty o fotovoltaice vyvrací a naopak svědčí o docela bezostyšném vykořisťování české zemědělské půdy velkými podniky (z nichž mnozí ji nevlastní, a tudíž k ní nemají takový vztah), a to za požehnání státní zemědělské politiky.

Investice do obnovitelných zdrojů na nízkobonitní půdě můžeme realizovat prakticky ihned, se zapojením domácích dodavatelů, ve srovnání s ostatními zdroji levně (pomohou veřejné soutěže, tak jako v Německu nebo Polsku) a s finanční podporou Evropské unie. Nedojde tím k permanentní zástavbě, solární elektrárny neohrozí koloběh vody a mohou fungovat jako ostrůvky lučního života v krajině. Samozřejmě že společně s tím musí být rozumně řešeny i jejich recyklace a ukládání přebytečné elektřiny na "horší časy". Zbavme se však konečně mýtu, že fotovoltaika znamená "likvidaci orné půdy", a vraťme ji zpátky na zem.

Solárních panelů na českých střechách loni výrazně přibylo. Nevznikla ale žádná solární elektrárna

8. 1. 2021 ▪ 4 min. čtení