Chirurgie není povolání pro ženy. Nestačí na to fyzicky. A neprojevují dost rozhodnosti. Abych byl maximálně upřímný, nevidím nejmenšího důvodu, pro který byste to povolání zvládla," pravil v seriálu Nemocnice na kraji města primář Sova směrem k nastupující lékařce Alžbětě Čeňkové. Uplynulo čtyřicet let a člověk by řekl, že podobné sexistické výpady budou patřit minulosti. Ovšem ouha. Spolek Mladí lékaři uspořádal anketu a z téměř 800 odpovědí vyplynulo, že drtivá většina začínajících lékařek zažila diskriminaci či se stala terčem urážlivých poznámek.   

Několik příkladů: "U zkoušky z chirurgické propedeutiky jsem byla zkoušená z kuchyňského náčiní. Zkouška končila slovy, že ženy se hodí jen do kuchyně, ne na medicínu a já nejsem dobrá ani do té kuchyně," uvedla jedna z mladých lékařek. Jiná citovala slova profesora z lékařské fakulty: "Jste slepice. Množte se, děvčata, a mějte alespoň tři děti. Kariéra není pro vás. Umíte vůbec vařit?" A další přidává podobně "podnětné" zážitky ze studia: "Kočičko, broučku, holčičko, ty 'chíru' nedělej, to je pro mužský, to jsem slyšela ve 150 variantách," píše.

Co to dokazuje? Především to, že tradovaná představa, že v Česku si ženy nemají na co stěžovat, je úplně mylná.

Diskriminace v práci není nějaký výmysl feministek a genderových aktivistů, jak ve veřejném prostoru slýcháme od nejrůznějších zastánců "tradičních hodnot" a "zdravého rozumu". Je to realita, se kterou se musí potýkat vlastně každá žena, která chce profesně uspět. Je vlastně obdivuhodné, kolik žen se přesto všechno dokáže profesně dostat nahoru. Říkám si, jak by asi reagovali muži, pokud by jim někdo pořád dával najevo, že vzhledem k pohlavnímu ústrojí, jímž jsou vybaveni, na něco nemají, ať tohle nebo tamto radši ani nezkoušejí, a pokud to zkusí, ať počítají s tím, že dostanou míň peněz. Odhaduji, že vzhledem k nižší psychické odolnosti mužů by bylo na psychiatriích pěkně narváno.   

Ale zpět - má diskriminace žen nějaké řešení? Jedním může být společenský tlak, který snad se zpožděním dorazí ze západní Evropy i k nám. Mindráky některých chlapů se sice vygumovat nedají, ale pokud se na urážlivé poznámky vůči ženám začne postupně pohlížet podobně jako na hlasité krkání v restauraci, nechají si je pro sebe. To je ale samozřejmě dlouhodobá záležitost. Takže otázka zní, co se dá pro vymýcení despektu k ženám snažícím se prosadit v náročných, nejen lékařských profesích udělat hned. Odpověď je nečekaně prostá: Umožnit lepší sladění pracovního a osobního života. Zaměstnavatelé dnes často přistupují k ženám s předpokladem, že jsou pracovně méně "hodnotné" než muži, protože těhotenství a mateřství automaticky znamená ztrátu kontaktu s vývojem oboru a profesní diskvalifikaci. Proto by bylo dobré ze strany státu zavést skandinávskou praxi, kdy je běžné, ba dokonce povinné, aby část rodičovské dovolené čerpal i otec. Plus by samozřejmě pomohlo víc míst v jeslích a zavádění dětských skupin přímo ve firmách.

Výchozí pozice žen, které se chtějí prosadit, by se pak objektivně příliš nelišila od jejich mužských kolegů. 

Dobrým signálem, že část společnosti už nechce mlčet a tvářit se, že vše je v nejlepším pořádku, jsou množící se svědectví o obtížném postavení žen - jako je v úvodu zmíněná anketa spolku Mladí lékaři. Teď ještě tuto energii využít a převést do praxe. Když už jsme se od neblahé doby, kdy byla natočená Nemocnice na kraji města, nekonečně vzdálili ekonomickou úrovní a mírou svobody, není přece důvod, proč v ní setrvávat genderově.  

(psáno pro pořad Názory a argumenty ČRo Plus)