Lež jako účinný pracovní nástroj politiků

Ideálem politika se dnes pro výraznou část veřejnosti, ale rovněž médií, stal vševěd, který díky letům stráveným v politice nabyl specifických znalostí, jimiž "běžný občan" ani politická konkurence nedisponují. A sebeprezentace politiků jako "neomylných vševědů", na niž veřejnost přistoupila, spustila efekt, kdy jednou z největších "chyb" politika je přiznání nevědomosti. Spin doktoři a političtí marketéři tak kromě výuky řeči těla politikům vytrvale opakují, že před veřejností nesmí přiznat neznalost. Na druhé straně je témat, statistických dat apod. tolik, že si je přirozeně ani insideři včetně politiků nemohou pamatovat. Výsledkem pak jsou četné fabulace, chyby v prezentovaných údajích apod. A je přirozeně těžké rozlišit, kdy se jedná o nezáměrná zkreslení, způsobená urputnou snahou nedeklarovat neznalost, protože veřejnost ji neodpouští a očekává omnipotentního všeznalého politika, a kdy se jedná o vědomou lež. 

Jde o důsledek toho, že v posledních sedmi desetiletích je politika v západním světě prezentována zejména jako služba veřejnosti, tedy v zásadě jako aktivita profesionálních a ke správnému rozhodování vzdělávaných politiků-úředníků. Politik by měl podle tohoto modelu dlouhodobě prokazovat skvělou znalost veřejných věcí, kterou stále rozšiřuje s postupným procházením hierarchickými rovinami politiky od komunální až po celostátní, případně nadnárodní.

Je zřejmé, že nastíněný "prototyp politika" neodpovídá klasické představě o demokracii jako formě vlády, která je založena na občanské participaci, ale spíše meritokracii, tedy vládě "profesionálů", resp. těch nejschopnějších a nejzasloužilejších. Politika v takové perspektivě přestává být soutěží alternativ, programů a ideologií a stává se primárně nástrojem k zajištění maximálního užitku a zajištění statků – blahobytu, bezpečí. Přirozeně se rizikem takové politiky stává zejména nezájem o veřejné preference a upřednostnění osobních zájmů meritokratů, jak v českém prostředí skvěle analyticky ukázal např. Petr Drulák ve své knize Politika nezájmu (SLON, 2012). 

Klasickým zdůvodněním takových meritokratů, proč je třeba takovou politiku rozvíjet, je poukaz na potřebu tzv. profesionálního vládnutí, s nímž například v českém prostředí tak rádi žonglují prezident Miloš Zeman i předseda vlády Andrej Babiš. Podobně jako řada dalších politiků, ale rovněž žurnalistů a mnohdy i vědců přitom narušují samu podstatu politiky, tedy potřebu oddělit politika jako osobu reprezentující určitý společenský postoj od úředníka jako profesionála, který na základě politických preferencí daných současnou vládnoucí skupinou či ideologickým postojem upravuje regulační mechanismy a modifikuje implementaci konkrétních veřejných politik.