Teritorialita jako fetiš

Teritorialita neboli místní příslušnost exekutorů opět po jisté době dominuje politicky nabité debatě o potřebných změnách právní úpravy vymáhání pohledávek a exekučního řízení. Změny mají za cíl snížit počet běžících i nově zahajovaných exekucí. A právě v tom teritorialita nepomůže ani o píď. 

Teritorialita je prezentována jako všelék na exekuční pandemii. Z teritoriality se stává politický fetiš. Tato záměrná polarizace debaty je silně iritující, ale nad to je třeba se povznést. Systém vymáhání pohledávek není v Česku nastaven optimálně, ale teritorialita není způsobilá přinést systémové zlepšení, neboť ve skutečnosti neřeší prakticky nic s jedinou výjimkou: přerozdělení exekučního "koláče".  To je neskutečně málo, má-li být výsledkem rozbití stávajícího systému.

Příznačné je, že žádný z návrhů na zavedení místní příslušnosti není opřen o jakoukoli analýzu dopadů této dalekosáhlé změny. Podporovatelé teritoriality "věří" v pozitivní dopady zejména pro dlužníky a mluví o nutnosti zpřetrhat "klientelistické vazby" mezi velkými exekutorskými úřady a některými věřiteli. Ale ani pro toto své přesvědčení nemají žádný analytický podklad. Ocitáme se tak v oblasti, kterou soukromě označuji jako pocitové zákonodárství, což je u takto zásadního zásahu do právního řádu nesmírně alarmující. 

Pokud chceme s exekucemi opravdu pohnout, bavme se třeba o zastavování exekucí, pokud jsou po nějakou dobu bezvýsledné. Vraťme do hry rychlejší daňově účinné odepisování problematických pohledávek. Mluvme i o chráněném účtu, ale mluvme o něm racionálně a zkusme se tak dobrat realizovatelné, srozumitelné a fungující úpravy. Nenechme si servírovat placebo v podobě teritoriality.

Komentář Daniela Hůleho

Agresivita exekutorů se v krizi vymstí všem, politici přijali pouze první pomoc a musí to dotáhnout do konce

14. 4. 2020 ▪ 4 min. čtení