Krize automobilového průmyslu, který byl ještě před několika lety symbolem schopnosti evropského průmyslu, konkurovat kvalitou svých produktů na celém světě, dnes v Evropě vrcholí. Vrcholoví manažeři automobilek analyzují krizové scénáře, aby diskutovali, zda se letošní prodeje propadnou "jen" o 30 procent, nebo rovnou o polovinu. Pro českou ekonomiku je to velmi špatná zpráva, značná část našich průmyslových podniků pro automobilky dodává, v počtu automobilů vyrobených na člověka nás překonávají jen Slováci. Ještě horší zprávou ale je, že bez ukončení karantény a nálady s ní spojené se situace automobilek nezlepší. A prodej aut on-line na tom nezmění nic.

Auto bylo vždy procyklickým produktem, to znamená, že prodeje aut v době hospodářských propadů klesaly. V prvních letech meziválečné velké deprese klesl počet zaměstnanců automobilky Škoda na třetinu, v USA spadly prodeje aut mezi léty 1929 a 1930 z 5,3 milionu na 1,3 milionu. Pandemie koronaviru ovšem k tomu přidává dva nové jevy: karanténu a obecný propad spotřebitelského sentimentu. Světová pandemie by přitom ryze teoreticky měla individuální dopravě přát, vlastní auto je z hlediska možnosti nákazy určitě bezpečnější dopravní prostředek než metro. Jenže karanténa představuje vlastně popření smyslu individuálního automobilismu – svobodného pohybu.

To nejhorší pro automobilky ale představuje tíživá atmosféra, kterou přináší tato doba. Zachmuření mužové v rouškách v televizi vytváří pocit, že zábava je zakázaná, všichni se musí maximálně opatrně bát. A funguje to, navzdory zvýšené spotřebě alkoholických nápojů signalizované mimo jiné lahvemi na chodnících u přetékajících  kontejnerů si i autor tohoto textu musí přiznat, že už dávno tak málo neutrácel. Toto není doba, ve které lze prodávat tak evidentní předmět luxusní spotřeby, jakým je nový automobil. Prodloužení výluky českých automobilek o další týden signalizuje, že si to jejich šéfové uvědomují.

Problémem ale je, že bez obnovení výroby aut nás čekají mnohem horší časy. Ekonomická deprese totiž není obdobím, ve kterém se zvyšuje průměrný věk obyvatelstva a zkvalitňuje zdravotnictví. Možná se televizní mužové v rouškách strašením národa baví, možná mají pocit, že tak musí činit. Zcela evidentní je, že jeden epidemiolog se ocitl v období naplnění snu inspirovaného zřejmě sledováním filmu Smrtící epidemie (hlavní roli hrál D. Hoffman – to vysvětlí mnohé). Jenže podobný, navíc často zjevně nekoordinovaný způsob komunikace kazí náladu. Mimochodem zcela zbytečně, s koronavirem, většinou tedy ne na něj, umřelo dosud v naší zemi 139 lidí. Tolik jich u nás umře na něco jiného ani ne za půlden.

Komunikační strategii položenou pozitivně budeme potřebovat, máme-li to ekonomicky, tedy i ve zdraví přežít. Americký prezident Franklin Delano Roosevelt při ukončení prohibice v roce 1931 prohlásil: "Amerika se potřebuje napít." Ekvivalentem v dnešní době by mohlo být: "I s rouškou se můžeme dobře napít." Prostě trochu víc barev a optimismu, protože abych opět citoval tohoto slavného amerického prezidenta: "Jediná věc, které je třeba se bát, je strach." A komunikace nejen našich vůdců strach produkuje. Tak doufejme, že pestrobarevné velikonoční video, ve kterém premiér vybavený obřím klackem pronásleduje vlastní ženu převlečenou za fialovou kraslici, je u nás vědomým prvním krokem správným směrem.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist