Izolace naše seniory neochrání, ale zabije

Zemřel další pacient či pacientka domova seniorů, tu či onde jsou nakaženy desítky klientů zařízení pro přestárlé… přes veškerá opatření se v Česku opakuje scénář známý z Francie, Itálie, Španělska i Německa. Klienti domovů seniorů patří mezi nejčastější oběti nového koronaviru. 

"Je nesmírně důležité dbát na ochranu staršího obyvatelstva jakožto jedné z nejohroženějších skupin a upravit jim podmínky tak, aby se u nich co nejvíce snížila možnost přijít do styku s nákazou," uvedl koncem března ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.

Úprava podmínek znamená stále větší izolaci, zákaz vycházení i z pokojů a vůbec, když ze seniora uděláme samostatný nedotknutelný ostrov, má jistou šanci, že přežije koronavirus. 

Co ovšem izolace dělá s psychikou lidí, kteří jsou v ústavech od svých blízkých odříznuti leckde už několik měsíců? Protože před pandemií koronaviru v Česku řádila epidemie chřipky a někteří senioři své děti a další blízké neviděli třeba od ledna. 

Izolace znamená, že mají šanci vyhnout se koronaviru, nikoliv to, že přežijí. 

V České republice bylo podle údajů ministerstva práce v ústavech na konci roku 2018 zhruba 57 tisíc lůžek (což víceméně odpovídá počtu klientů). 

To znamená, že padesát sedm tisíc lidí je v zájmu ochrany jejich života a zdraví v totální izolaci, nemohou se vídat se svými blízkými, nemohou se jich dotknout, cítit jejich vůni, mít pocit, že se o ně někdo zajímá či bojí. Obrazovka počítače tyto pocity přenést nedokáže, navíc vzhledem k mentálnímu i fyzickému stavu klientů je často tato forma komunikace nemožná. 

Za "normálních okolností", tedy nikoliv v koronavirové karanténě, jsou lidé žijící v domech seniorů ve výrazně horším psychickém stavu než ti, kteří žijí doma. Podle australského průzkumu z roku 2015 má 52 procent obyvatel domů péče o seniory deprese, špatnou náladu, trpí pocity osamělosti. To samé se týká jen 10–15 procent těch, kteří bydlí ve svém, případně s rodinou.

Kanadský průzkum z roku 2011 ukázal podobná čísla: deprese a pocity osamělosti má 14–20 procent starých lidí žijících doma či v rodině, mezi 12 a 45 procenty seniorů pobývajících v nemocnicích (podle typu onemocnění a jeho prognózy) a v zařízeních dlouhodobé péče se tento podíl pohybuje dlouhodobě nad 40 procenty. 

České relevantní průzkumy – pokud pomineme bakalářské práce založené na zkoumání jednoho domu seniorů – nejsou. Nicméně těžko pochybovat, že by se nálada seniorů v českých ústavech nějak výrazně lišila od těch zahraničních.