Sekvoje na cestě k brexitu

Za tři měsíce uplynou tři roky od referenda, které už dnes změnilo život jedné zemi a jejím obyvatelům a změna se šíří plíživě dál. Jde o referendum o historicky první vystoupení z Evropské unie, známé jako brexit. Ostatní varianty jsou – preventivně? – připraveny. Tři roky se vleče naplnění vůle lidu a cesty, jimiž se ubírá, jsou tak spletité, že se Británie neposunula o výrazný krok k cíli.

Za necelé čtyři měsíce budu média plná článků. Psát pak zamyšlení nad jedním pokusem odejít z klubu bude zbytečné. Proto využívám poslední okamžiků klidu k předložení svého pohledu. Nejsem politický komentátor, což v tomto případě není na újmu, ba troufale říkám: je to přednost. Přednost daná věkem a zkušenostmi z členství v mnoha jiných klubech a organizacích. Jednou z výjimek je KSČ, o níž se tradovalo, že z ní vystoupit nelze, aniž by to mělo dopad na osud dotyčného a jeho rodiny.

Právě KSČ se mi neodbytně vnucuje, když sleduji skoro tři roky tanečky kolem opovážlivého rozhodnutí jedné svéprávné země vzít osud zpět do vlastních rukou. Když jsme před lety vstupovali do EU, skeptici se ptali, jak je to s vystoupením. Pokud nedostali přes prsty za drzé otázky, byli ujištěni, že Unie není žádný dogmatický spolek a kdokoli ji může opustit. Záhy se však ukázalo, že některé procesy a myšlení jsou všude stejné. Unijní papaláši si brexit vzali osobně – připomínám výroky, že Británii musí odchod bolet. Velká Británie nyní prožívá těžkou dobu. Její politikové zpochybňují jednou přijaté rozhodnutí, čímž dostala pověstná britská demokracie a smysl pro fair play pořádně na zadek. Referendum o opuštění EU přece nějak dopadlo a mělo se podle toho postupovat. Místo toho začalo od počátku zpochybňování jeho výsledků a toho, jestli se má k brexitu vůbec přistoupit a jak. Jak malé děti argumentovali někteří politici i občané tím, že byli uváděni v omyl, že brexit vlastně nechtěli, že nehlasovali pro to, aby se měli hůř. Ozývá se dokonce volání po dalším referendu.