Každý starý hlupák byl i mladým hlupákem, někdy jím jen zůstal..

V poslední době se značně zvýšil počet narážek na mé názory v souvislosti s mým věkem (z 1-2 za rok na 3-4 za rok, tedy o 100 procent). Mohl bych to jen tak přejít, velkoryse (ostatně velkorysost je jedna z mála vlastností vyššího věku – nic jiného vám často ani nezbývá), ale proč? Napřed musím poslouchat, jak jsem mladej, a ničemu proto nerozumím, pak je nějakou dobu ozbrojený klid, a za čas slyšíte něco podobného, jen v opačném gardu – jste starej a ničemu nerozumíte. Předtím ještě (protože nemáte zkušenosti), teď už (jste starej).

Na vině jsou právě ony zkušenosti, ovšem nikoli v podobě povědomí o horké plotýnce či kamnech (to ostatně už upadá s rozvojem technologií v zapomnění). Dokonce si i starší člověk sáhne, protože je zvědavý (viz nápis "čerstvě natřeno" – dětských prstíků je tam pramálo), ne proto, že neví. Možná i proto, aby se ujistil, že některé konstanty platí dosud. Hlavním posláním zkušeností však je jistá skepse či rezervovanost v tom, co asi jak může dopadnout. Tam stáří pořád vítězí a vítězit bude.

A mládí zase bude pořád pitomé jak jelito, když se vám bude vysmívat kvůli tomu, že neskáčete po střechách, nelezete do kanálů při hledání kešek, prostě neděláte aktivity potenciálně hrozící úrazem jako "in" únikové hry. Na tom, že Bush sr. seskočil tandemovým padákem, není vůbec nic pozoruhodného, protože by byl skočil i po své smrti. Mít dítě v šedesáti je riziko a v sedmdesáti nezodpovědnost. Ani v jednom případě hrdinství, protože a) z důchodu ho neuživíte, b) půjde vám záhy děsně na nervy, c) naštěstí ne dlouho. Než mu maminka pořídí nového tatínka.