Jak (ne)snižujeme emise skleníkových plynů

Česká vláda a zejména ministr životního prostředí Richard Brabec často - například nyní na globálním klimatickém summitu v polských Katovicích - tvrdí, že náš stát dělá pro snižování emisí skleníkových plynů maximum. Realita je však úplně jiná. Ne že by tato a dvě předchozí vlády (v nichž Richard Brabec seděl na stejné židli) proti změně klimatu nic neudělaly. Plus mají za jasnou deklaraci, že změna klimatu je problém, činy ale zůstávají daleko za reálnými možnostmi. Často dokonce nejsou plněny explicitní úkoly platných státních strategií a programových prohlášení.

Debatu znepřehledňuje fakt, že globální a evropské cíle počítají se snížením emisí oproti roku 1990, kdy u nás ještě běžela socialistická "kovárna RVHP". Následný rozpad zastaralých a neefektivních podniků přivodil i propad emisí asi o 20 procent. Jenže procenta jsou někdy ošidná. I po propadu emisí na začátku devadesátých let a jejich následném mírnému poklesu dílčí modernizací energetiky jsme stále jedním z evropských rekordmanů ve znečišťování. Produkujeme 11 tun oxidu uhličitého ročně na osobu – relativní emise jsou nejspravedlivější ukazatel. Je to o polovinu více, než je průměr mezi státy EU.

Ne, není to tím, že jsme nejprůmyslovější země unie, a proto musíme spotřebovat nejvíc energie na jednotku HDP. Tuto domněnku nedávno znovu vyvrátili ekonomové z Úřadu vlády ČR. Přepočetli energetickou náročnost evropských států při teoretické situaci, kdy by měly všechny přesně stejnou skladbu hospodářství. Ukázalo se přitom, že rozhodující je plýtvání energií. A právě to je náš problém. Pokud navíc většinu elektřiny vyrábíme z hnědého uhlí (a současně jí vyvážíme tolik, kolik spotřebují české domácnosti – patříme mezi největší exportéry elektřiny na světě), většina tepláren funguje na stejné palivo a minimálně 300 tisíc domácností topí uhlím v kotli či kamnech, pak je v úhrnu jasné, proč máme problém se skleníkovými plyny.