Nezahrávejme si. Ani se slovy, ani se slušností

Na počátku byl komentář Jana Moláčka (Deník N) s titulkem "Pouštíme ženy do dveří první, abychom je dorovnoprávného postavení nemuseli pustit nikdy. Galantnost je jen sladký potah na hořké pilulce". Žijeme v době, kdy se "správná mluva" rozmáhá už ne nenápadně. Zahráváme si se slovy, s jejich významem, vytečkováváme a vyhvězdičkováváme ta nevhodná. Pokřivujeme jejich charakter, a aniž si to uvědomujeme, i svůj. Může mi někdo vysvětlit, jaký je rozdíl (a jaký by měl být?) v psaní vulgárního slova v úplné podobě, nebo jako p*del či p...l? V mluveném slově se vadná část vypípne. Oba zásahy však jsou – a to je podstatné – takové, aby každý poznal, o jaké slovo jde! Jinak by to přece nemělo smysl. Koho tím chráníme a jak? Je to jako prodávat prezervativy s ustřiženou špičkou. Všichni víme, o co jde, ale děláme, že hvězdička místo písmenka vytvoří nezávadnou, zdvořilou, ba přímo salónní mluvu.

Je zajímavé, že čeština nemá kodifikovaný přepis sprostých slov na slušná, vhodná i do školek. Vyjadřovací falši učíme už naše děti. Veřejnoprávní televize sice ukáže transparent s nevhodným nápisem, ale host ve studiu, mající událost komentovat, ho nesmí říct a moderátorka na pokraji infarktu o něm hovoří, poslušna interních etických pravidel, jako "o tom slovu".