Kdo nehraje, nevyhraje, kdo hraje, většinou taky ne, ale...

Sázení, tedy hazard, je jako permanentní magnet. Neustále přitahuje naděje potřebných i méně potřebných. Získat obrovský nepoměr k malé investici musí být povznášející pocit. Jestli přinese výhra štěstí, to je už jiná pohádka. Když v nějaké loterii narůstá jackpot a lidé sázejí jako zběsilí, média se sázení věnují se stejnou intenzitou. Stěžujeme si často na špatnou finanční, čtenářskou, počítačovou a jinou gramotnost, ale tu sázecí přeceňujeme. Vychovat k ní nelze, a kdo výchově podlehne, ošidí se. Odposlechnuto na FB: Paní s dítětem na poště, stírá u psacího pultíku los za losem. Bez úspěchu. Po čtvrtém pokusu praví k dítěti: Abys na tom vydělal, musíš jich koupit hodně, málo nestačí. To je, jako když hraješ automaty.

Paní se mýlila i měla pravdu. Koupě většího počtu losů sice zvyšuje šanci na výhru, ale jen nepatrně, nicméně jako „hraní automatů“ to opravdu je. Loterie a sázení mají jen jedno jediné pravidlo, ale zásadní – kdo nehraje, nevyhraje. Kdysi to byl slogan Sportky, nedoceněný. Je tak geniálně prostý, až zaráží, že se z neznámých důvodů média a osvěta soustřeďují hlavně na matematickou stránku věci, tedy to argumentačně nejslabší místo.