Proč se Češi v době konjunktury zadlužují? Může za to byrokracie

V ideálním, ryze teoretickém světě by lidé rádi drželi svou spotřebu na úrovni, která by odpovídala jejich současným a očekávaným budoucím příjmům. V časech nadprůměrně dobrých by (v souladu s klesajícím užitkem každé další večeře) ukládali část svých peněz na horší časy stranou, aby si při poklesu běžného příjmu nemuseli odříkat. Banky vybavené stejnou znalostí budoucnosti, by jim zejména v krušných dobách vyšly vstříc a půjčkami pomohly "vyhladit spotřebu".

Není nad to, než testovat hypotézy (za něž se rozdalo pár Nobelových cen za ekonomii, počínaje slavným Miltonem Friedmanem) na skutečných číslech z reálného českého prostředí v posledních deseti letech. Tenhle úkol si vytkli profesor Mandel s docentem Teplým z pražské VŠE. A k čemu nedospěli?

Třeba k tomu, že v reálu je to všechno trochu jinak. Ovšem bez historického exkurzu a porozumění sobě samým se neobejdeme. Zadluženost českých domácností vůči bankám byla před čtvrtstoletím – měřeno dneškem – nepatrná. Naproti tomu firmy dlužily vzhledem k transformační zátěži hodně. Navíc jejich dluh dál rostl v éře, pro niž se vžil přívlastek "bankovní socialismus". Po nákladném vyčištění tohoto dědictví a privatizaci bank se však začala karta obracet – zadluženost firem klesla v nominálním vyjádření (bez inflace) zhruba na polovinu, což zdaleka nebyl bezbolestný příběh, neboť mnohé firmy nepřežily. Na přelomu tisíciletí banky objevily kouzlo růstu v úvěrech obyvatelstvu, což velmi souvisí s nástupem hypoték. Počínaje rokem 2006 již objem půjček obyvatelstvu překonal firemní sektor a od té doby se nezastavil. Mimochodem, málo si to uvědomujeme, ale zadluženost firem je při zohlednění ekonomického růstu a cenového vývoje dosud nepoměrně nižší – hluboko pod úrovní poloviny 90. let minulého století.

To u domácností je vývoj diametrálně odlišný. Zejména v předchozím ekonomickém cyklu do roku 2009 byl nárůst zadluženosti skutečně vysoký, a to jak v poměru k HDP, tak k čistému příjmu domácností. Úspěšně tak potírá Friedmanovu hypotézu permanentního důchodu, protože v nadprůměrně dobrých časech se národ vesele zadlužuje, místo aby odkládal peníze bokem – jako ostatně skoro všude na světě. Zase abychom z teorií nedělali maškary: jsou velmi dobré důvody, proč bylo zadlužování obyvatelstva zrovna u nás procyklické.