Pokud by platila pouze premisa premiéra Andreje Babiše, s níž dnes jede do Itálie, tedy že nelze přijmout ani jednoho migranta, protože opak by mohl být organizátory pašeráckého obchodu považován za povzbudivý vzkaz, byla by odpověď snadná – a možná jak doma tak i navenek únosná. Tato premisa však vynechává celý široký kontext. Jak domácí, tak mezinárodní.

Českou debatu o migraci podmiňují tři vzájemně související paradoxy. Zaprvé, mezi politiky a ve veřejnosti převládá nevlídný postoj vůči imigrantům vůbec navzdory tomu, že se tu žadatelé o azyl, zvláště z Blízkého východu, Afriky či Asie, vyskytují v zanedbatelných množstvích.

To ve velké míře souvisí s druhým paradoxem. V české společnosti zakořenila představa, že její současná etnická homogenita je takříkajíc přirozeným stavem, ačkoli historicky nahlíženo pravdou je pravý opak – viz likvidace takřka všech lidí židovského původu za druhé světové války, po ní nucený odchod sudetských Němců a následně rozpad společného státu Čechů a Slováků.

Třetí paradox je, že v Česku se vůči imigrantům vymezují nejčastěji ti, kteří mají výhrady i vůči jeho členství v NATO a zvláště v Evropské unie, přestože díky tomu český stát zažívá výjimečně příznivou situaci, obklopují ho výhradně spojenci a přátelé. Protože se české hranice díky Schengenu jakoby posunuly třeba až na středomořské pobřeží, byla by největším sebeklamem představa, že stačí obrnit jižní mořské pobřeží a migrační problém časem zmizí.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Proč Babišův recept nemůže fungovat.
  • Na co by se jej měli italští politici zeptat.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Všechny články v audioverzi + playlist
Máte již předplatné?
Přihlásit se