Čisté víno Martina Nováka: Jak před padesáti lety chirurg utratil novorozeně

Zvolenem projížděla v první den okupace 21. srpna 1968 kolona sovětských tanků ve čtyři hodiny odpoledne. Osmatřicetiletý otec čtyř dětí Jozef Levák ji chtěl zastavit. Lehl si na silnici. Tanky ale nezastavily. První mu přejel hlavu, druhý trup. Až před Levákovy ostatky pak najela dodávka a další tanky musely místo objíždět.

Jozef Levák je jednou ze třiceti obětí, které v souvislosti s invazí eviduje na Slovensku Ústav paměti národa. Více než čtvrtstoletí po rozdělení společného státu o těchto obětech v Čechách a na Moravě mnoho nevíme. Vlastně toho víme dost málo o tom, jak vypadaly první dny okupace na Slovensku a jak vůbec Slováci prožívali pražské jaro a jeho porážku. Kdo v Česku například zná ikonickou fotku muže, který si 21. srpna před hlavní tanku rozhaluje košili před budovou Univerzity Komenského v Bratislavě?

Příjezd tanků se dnes zpětně jeví jako moment, kdy si byli Češi a Slováci možná nejblíže v historii. Nikdy je nic tolik nespojilo předtím a už nikdy je nic tolik nespojilo potom. Reformní proces roku 1968 před osudným ránem 21. srpna však vnímala každá část republiky odlišně.

Slovensko zasáhly názory reformistů méně. Naopak tam byl silný tábor intelektuálů, kteří dávali takzvaně přednost "federalizaci před demokratizací". Žádali, aby ústava zakotvila rovnoprávné postavení Čechů a Slováků ve federaci.

Což se nakonec stalo, Federální shromáždění příslušnou změnu schválilo v říjnu 1968. Už za přítomnosti okupačních vojsk.

Jak před padesáti lety chirurg utratil novorozeně

Dalších 12
fotografií

Zatímco v Čechách a na Moravě je federalizace naprosto zapomenutá, na Slovensku byla a je považována za jednu z mála dobrých věcí, které rozdrcení pražského jara přežily. Během normalizace sice existovala federace jen formálně, ale existovala. Důvodů, proč se i na další vývoj v sedmdesátých letech dívali Slováci přece jen jinak než Češi, je víc.

"Slovenská normalizace byla měkčí než česká. Slovenští nacionalističtí komunisté nechtěli úplně zničit svoji elitu, tak to vyhazování lidí na dlažbu, které bylo v Česku běžné a natvrdo, řekl bych, trochu fejkovali. Často se třeba dělo, že někoho vyhodili ze strany a zaměstnání, ale našli mu místo v knihovně nebo v nějakém ústavu. Pouštění žilou elitám bylo opatrnější než v Česku. Prostě instinkt malého národa. V sedmdesátých letech na Slovensku také rostla životní úroveň. Husák tam posílal peníze. Lidé začali kupovat ledničky, auta a tak dále. Materiálně šlo Slovensko nahoru. Stavěly se paneláky, sídliště, lidé se stěhovali do měst. Měli pocit, že životní úroveň se zlepšuje, že se nikdy neměli tak dobře. To je prostě holý fakt," říká slovenský novinář Martin Šimečka, redaktor Denníku N.

Národnostní spory Československo v citlivé době oslabovaly ještě předtím, než se pustilo do riskantní hry v lednu 1968 reformovat Akčním programem KSČ nereformovatelné přímo před zrakem takzvaných přátel ze Sovětského svazu, Polska a NDR. Prezident a generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Antonín Novotný se ve svém primitivismu a ignorantství ani netajil odporem ke Slovákům. Na plenárním zasedání Ústředního výboru v Ostravě v říjnu 1967 se střetl s Alexandrem Dubčekem, který v té době šéfoval Komunistické straně Slovenska. Obvinil jej z buržoazního nacionalismu a pohrozil Slovensku, že když žádá federaci, dostane ji, ale Slováci budou hospodařit za své. V srpnu téhož roku Slováky urazil, když během návštěvy Martina odmítl převzít jako dar kopii zakládajícího prohlášení Matice slovenské.

Konflikty mezi komunistickými papaláši ale byly jen odrazem toho, jak vůbec národnostní politika v zemi do té doby fungovala.

Historik Jan Rychlík o tom v knize Rozdělení Československa píše: "Přes oficiální uznání Slováků za svébytný národ bylo Československo vlastně chápáno jako pokračování někdejšího středověkého českého státu, rozšířeného o Slovensko. Významné momenty českých dějin, jako například husitství či stavovské povstání v letech 1618 až 1620, byly uměle implantovány i do slovenské historie, a to bez ohledu na to, že pro ni ve skutečnosti měly buď jen zcela okrajový, nebo dokonce vůbec žádný význam. Naproti tomu důležité okamžiky slovenských dějin, jako například hnutí štúrovců či slovenské povstání v letech 1848 a 1849, byly označovány za marginální anebo byly úmyslně dezinterpretovány. Z uvedeného důvodu například došlo k pokroucení výkladu dějin Slovenského národního povstání a k označování jakýchkoliv projevů slovenské svébytnosti za buržoazní nacionalismus. Uvedená politika vedla u slovenské veřejnosti k pocitu frustrace."

Přestože se v lednu 1968 v čele strany ocitl Slovák Alexander Dubček, reformy toho roku rezonovaly silněji v českých zemích.

"Celý ten reformní proces a pražské jaro byly na Slovensku vnímány do značné míry právě jako pražské. Na Slovensku se toho moc nedělo. Pokud ano, tak to byly spory mezi zastánci demokratizace a těmi, kteří chtěli hlavně federalizaci. Dá se říci, že Slováci byli rozdělení na dva tábory. Demokratický a federalizační. Už tím byl vlastně celý ten československý reformní proces oslaben," říká Martin Šimečka.