Dokonalá nepřesnost

Takový rozmach digitální fotografie, jaký zažíváme, nemohl předpokládat nikdo, protože by musel předpovědět mobilní telefony. Ty jsou totiž tím hlavním důvodem (nakonec nic jiného s sebou snad kromě klíčů nikdo nenosí). Technologie digitální fotografie vede logicky k digitálním filmům, ale také k digitalizaci tradičních médií. Ta má kromě příjemného zálohování, a tedy i ochrany, i ne zcela pozitivní důsledky.

Vzpomeňme asi rok staré diskuse nad digitalizací českých filmů. Zatímco technicky založení lidé jásali nad dokonalou digitalizací, doprovozenou vyčištěním zvukové a optické stopy, doplněním chybějících částí atd., takže film vypadal "jako tehdy", umělecky založení jedinci prskali a remcali. Ukázalo se, že dva aspekty digitalizace – umělecká a technická – jdou proti sobě. Pomineme-li barvy (prakticky neřešitelný problém), i v černobílém snímku narážíme na problém řešení nedokonalostí, přesněji takzvaných nedokonalostí.

Ekonom

Notebook Miloše Čermáka: Kdo maže, ten nejede

21. 4. 2018 ▪ 3 min. čtení

V jednom filmu se digitalizátoři pyšnili zvýrazněnou postavou, která se s nevraživým výrazem plížila odkudsi z rohu, přičemž o bohulibosti jejích záměrů se dalo diskutovat. Jenže se ozvali pamětníci a spolupracovníci tvůrců snímku a ukázalo se, že postava byla schválně upozaděna, aby se, zprvu spíše tušená, najednou zjevila.

U barevných snímků byly spory mezi umělci a techniky přímo bouřlivé. První po právu argumentovali tím, že tehdejší barvy ve filmech byly v závislosti na použitém systému velice různé a dnes už těžko dohledáme, jaké barevné pojetí je to pravé – tedy jaké zamýšlel tvůrce (pamětníci si dosud vybaví otřesnou zelenou u materiálu ORWO).

Digitální fotografie zvětšila službami ji doprovázejícími, tedy jakousi postprodukcí, propast mezi skutečností a výsledným záznamem tak, že uvedené digitalizační spory jsou směšné. Považte jen, co umějí dnešní grafické programy udělat s pořízenou fotkou: odstranění vad snímku, odstranění vad koncepce snímku, odstranění nežádoucích objektů a/nebo jejich částí, dodání žádoucích objektů a/nebo jejich částí, náprava geometrie objektů, změna perspektivy atd. To má dva důsledky. První – fotit může opravdu každý. Druhý – fotografie přestala být objektivním záznamem skutečnosti, tedy důkazem.

Obojí je špatně. Když se dnes díváte na fotky z výstav a publikací, je prakticky jedna jako druhá, a kdybych měl tu drzost, řekl bych, že fotím stejně dobře jako světové špičky. Dnes totiž fotí i lidé, kteří nevidí. Jenže základem fotky je přece zachycení něčeho s jistou koncepcí a to slepý člověk prostě nedokáže (ale to je spíše psychologický problém). Jistě, dřív se také dělaly retuše, ale ve srovnání s tím, co dokážeme dnes, šlo o banální zásahy.

Fotografie je naštěstí nadále umělecký obor, ale fotek stojících za to je relativně mnohem méně. Digitalizace a digitální fotografie zmenšují velkou měrou věrohodnost zachycené skutečnosti a nastupující generace budou odsouzeny žít v omylu o své minulosti.