Komentář: Bravo, Ameriko, ale pokračuj v tom

Salva, která dopadla na Sýrii, bohužel nezmění děsivý chod tamějších válek. Jestli něco, akorát přiměje Bašára Asada a jeho ruské patrony k tomu, aby příště nepoužívali chemické zbraně tak okatým způsobem, jako to před týdnem učinili na damašském předměstí Dúmá – které, mimochodem, jim mezitím už padlo do rukou. Tamější rebelové brzy po chemickém útoku kapitulovali. Cynicky řečeno je tedy fajn, že rusko-asadovská strana dostala od západních spojenců facku, jenže ta ji moc bolet nemusí. Útok zbraní hromadného ničení dosáhl svého.

Nejen americký, ale obecně západní problém ve vztahu k Sýrii spočívá v chybějící strategii. Chceme, aby Asad u moci zůstal, byť třeba jen na části syrského území, nebo ne? Na začátku konfliktu, který se začal odvíjet před sedmi lety, na to tehdejší americký prezident, spolu s většinou západního světa, měl jednoznačný názor. Asadova vláda musí skončit, zaznívalo.

Jenže nejpozději od chvíle ruského vpádu o pár let později se kolem té otázky chodí jako kolem horké kaše. Nikdo rozumný a zasvěcený nepopírá, že Asad je masový vrah, jehož hrdlořezové mají na svědomí rozhodně více obětí než třeba nyní už poražený Islámský stát. Nikdo si taky neumí představit, jak by zrovna tenhle padouch mohl stát v čele jakékoliv budoucí snahy o smíření ve společnosti, která se kvůli němu rozpadla podél sektářských linií. Čili, jak by třeba právě tenhle člověk mohl podávat ruku sunnitům utíkajícím ze zachlorované Dúmy? Nebo milionům uprchlíků ve světě? Ti by se možná i byli ochotni vrátit, ale k němu za žádnou cenu.