Sedmdesáté výročí komunistického puče z února 1948 si Česko připomíná "stylově". Komunisté míří k největšímu podílu na moci za posledních 28 let. S velkou pravděpodobností budou silou, která podpoří vládu Andreje Babiše a sociálních demokratů, za což si samozřejmě nechají řádně "zaplatit". Nástupnickou stranu totalitní KSČ navíc aktivně legitimizuje prezident Miloš Zeman, který vystoupí dokonce na jejich sjezdu.
To vše v době, kdy premiérem je registrovaný spolupracovník komunistické tajné policie, který se pohrdavě vyjadřuje o fungování demokratických institucí ("sněmovna je žvanírna") a uvažuje o jejich osekávání (nápad na zrušení Senátu). Děje se to všechno zcela demokraticky, za většinového souhlasu Čechů. Jako bychom si říkali "už je to všechno dávno, dnes je všechno jinak, nic s ničím nesouvisí".
Možná to tak je. Možná. Přesto je dobré pokusit se zformulovat lekce, které nám sedmdesát let starý komunistický puč udělil a které nám mohou být zatraceně užitečné i dnes.
1. Přesvědčení většiny není vždy správné
V únoru 1948 se dostali komunisté k moci za souhlasu podstatné části obyvatel Československa. Dnes víme, že to byl začátek největší katastrofy naší novodobé historie.
Je zřejmé, že většinové rozhodnutí nerovná se vždy rozhodnutí správné či pravdivé. To je třeba si připomínat a pečovat o liberální pól dnešní demokracie, neredukovat ji na vládu většiny. Dobrá a skutečně humánní společnost není ta, kde neomezeně rozhoduje většina, ale ta, kde se dobře či alespoň snesitelně žije menšinám, ať už je chápeme "třídně", sociálně, nábožensky či etnicky.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
