„Já také“ do každé české rodiny

Vždy, když se potkáme, tak si máme co říct. Stejné to bylo i letos. Stojím u kávovaru během kongresové přestávky a on mi už třese rukou a plácá mne po zádech. Dva Evropané uprostřed New Yorku. On žije o tři sta kilometrů západněji než já, ale tady se to tak nebere.

Hned spustí a já se ke slovu prakticky nedostanu. "Taky se bojíš, že nebudete mít stabilní vládu?" ptá se a hned pokračuje dál. Obává se, že kritický nedostatek doktorů a sester zhorší kvalitu německého zdravotnictví. No a ti příchozí z východu nejsou adekvátní náhradou za německé doktory, to ať se na něj nikdo nezlobí. Také nechápe, proč je tak těžké dostat se na lékařskou fakultu, když je lékařů takový nedostatek. Vadí mu, že tihle mileniálové myslí jen na cestování a těžká práce jim nevoní. Pokračuje dál, že farmaceutické firmy dávají na své nové výrobky takové ceny, že je nezaplatí žádná ekonomika na světě, platy se zvyšují jen proto, aby zaměstnavatel udržel výrobu, zásluhovost v odměňování neexistuje a tak dál. Na výčet jeho starostí jen kývám a anglicky odpovídám, že "já také".