Komentář Nouriela Roubiniho: Tři scénáře pro globální ekonomiku

V posledních několika letech globální ekonomika kolísá mezi obdobími zrychlování (kdy je růst kladný a sílí) a zpomalování (kdy je růst kladný, ale slábne). Míří svět po více než roce akcelerace k dalšímu přibrzdění, anebo zotavení přetrvá?

Současné oživení růstu a akciových trhů sílí už od léta 2016. Navzdory krátkému škobrtnutí po hlasování o brexitu zatím zrychlování přestálo nejen zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA, ale i vzestup politické nejistoty a geopolitických zmatků, které vyvolává. Mezinárodní měnový fond, jenž globální růst v posledních letech charakterizoval jako „novou prostřednost“, v reakci na tuto zdánlivou odolnost nedávno pozvedl své ekonomické vyhlídky světa.

Bude aktuální růstový spurt v příštích několika letech pokračovat? Nebo svět zažívá přechodný cyklický vzestup, jejž brzy přemohou nová mezní rizika, podobná těm, která v posledních letech vyvolala jiná zpomalení? Stačí si připomenout léto 2015 a počátek roku 2016, kdy se slily obavy investorů z tvrdého přistání Číny, příliš rychlého odklonu Federálního rezervního systému od nulové sazby, stagnace růstu HDP v USA a nízkých cen ropy a podlomily růst.

Býčí scénář

Lze si představit tři možné scénáře vývoje globální ekonomiky v příštích zhruba třech letech. V býčím scénáři čtyři největší, systémově významné ekonomiky světa – Čína, eurozóna, Japonsko a Spojené státy – zavedou strukturální reformy, které budou posilovat potenciální růst a řešit finanční slabiny. Takové snahy by zajistily, že cyklický vzestup bude spojen se silnějším potenciálním a skutečným růstem, takže by přinesly pevný růst HDP, nízkou, ale mírně stoupající inflaci a relativní finanční stabilitu na mnoho dalších let. Americké a globální akciové trhy by dosáhly nových výší, opřeny o pevnější fundamenty.

Medvědí scénář

V medvědím scénáři se stane opak: velkým světovým ekonomikám se nepodaří zavést strukturální reformy, které posílí růstový potenciál. Čína tento měsíc nevyužije celostátní sjezd komunistické strany jako reformní katalyzátor a potíže dál pohrne před sebou, po cestě nadměrného pákového zadlužení a přebytečných kapacit. Eurozóna nedokáže dosáhnout silnější integrace a schopnost tvůrců národních politik zavádět strukturální reformy podporující růst sevřou politické mantinely. Japonsko uvízne na trajektorii nízkého růstu, neboť reformy na straně nabídky a liberalizace obchodu – třetí „šíp“ ekonomické strategie premiéra Šinzó Abeho – vyšumí.