Může Evropa profitovat z brexitu?

Od loňského referenda, kterým se Britové rozhodli odejít z Evropské unie, se politické události na kontinentu i na Britských ostrovech nesou v duchu „zachránit, co se dá“, najít co možná nejlepší východisko z oboustranně špatné situace. U kormidla ve Spojeném království stojí žena, která si brexit nepřála, a navzdory smělým vizím některých britských politiků o novém zacílení jejich země a otevření se globálním stykům s USA a se zeměmi Commonwealthu panuje ohledně odchodu z EU spíše nejistota, rozčarování a skepse, na straně EU pak ještě jakási zatrpklost a uražená ješitnost.

Dá se v takové situaci najít světlý bod, o který bychom mohli opřít naše naděje? Myslím si, že dá. Tak jako mnozí intelektuálové v 19. století hrůzně hleděli na příval demokratizace napříč Evropou, hledí dnes mnozí s nedůvěrou na unionizaci celého kontinentu. Británie může být protějškem na okraji Evropy, nastavující starému kontinentu neustále zrcadlo, ukazující alternativní politické zřízení a směřování. Hrubým jazykem ekonomie, jednalo by se o soupeření dvou politických systémů namísto monopolního postavení EU, s kýženým efektem zvýšení kvality politické správy.

Můžeme se jen domýšlet, jak by takový systém vypadal. Kontinentální Evropa je dnes nastartovaná progresivně, reformně, směřuje k postupující rovnosti mezi občany i mezi zeměmi. Británie, navzdory radikalismu mladých a určitému umírnění tamních konzervativců nejpozději od předsednictví Davida Camerona, zůstává snad nejvíce aristokratickou zemí starého světa. Země zakladatele konzervatismu Edmunda Burka, nevolených lordů, velkých třídních rozdílů v příjmech, kultuře i mluvě, je více historicky orientovaná, pečlivě si střeží svou tradici nepřetržitě předávanou z generace na generaci. A právě z takovéto dialektiky vzešlé z brexitu, ze střetávání EU a Británie, smyslu progresivního a smyslu historického, prvku demokratického a prvku aristokratického, by mohla nakonec profitovat celá Evropa.