Prázdniny v červnu a červenci, aneb zprávy z lepší budoucnosti českého školství

Je 1.srpna 2037 a začíná nový školní rok. Zdá se dnes nepochopitelné, že ještě docela nedávno měli žáci našich škol hlavní prázdniny v červenci a srpnu. Tak silná byla zřejmě předchozí historická tradice, zohledňující skutečnost, že v srpnu mládež musela pomáhat na polích, i když už to desítky let neplatilo. Tehdejší žactvo naopak muselo trávit ve školních lavicích červen, ten krásný letní měsíc, během něhož jsou tropická vedra naprostým pravidlem. Komenský, náš zlatý Amos, by školákům jistě doporučil běhat venku nebo se jít koupat, ale povinnost žáků i učitelů získat dostatek známek pro závěrečné vysvědčení zvítězila.

S těmi známkami to muselo být tehdy velmi stresující i před vysvědčením pololetním, protože připadalo na konec ledna. Žáci přišli do školy po vánočních prázdninách, takže pohádkovou atmosféru svátků prudce vystřídal klasifikační režim. Psychické nárazy nesvědčí nikomu, natož dítěti... Je proto logické, že v současnosti končí první pololetí v polovině prosince, což umožňuje plynulý přechod od povinností k odpočinku, tedy k Vánocům. A po nich, v lednu, následuje klidný rozjezd pololetí druhého. Všichni se už ale samozřejmě nejvíc těší na jeho závěr, „vízo“ a výlety na konci května. Kdo by se netěšil, když vše je čerstvé a rozkvetlé…

Změny v rozložení školního roku a posun prázdnin stále více oceňují i rodiče. Ti, kteří posílají své ratolesti na dětské tábory nebo s nimi jezdí na dovolenou v Česku, si pochvalují červnové letní podmínky i čistotu přírodních koupališť. Rodiny mířící do Chorvatska, Itálie či jiných oblíbených přímořských destinací, jsou spokojené. V červnu zde ještě není na padnutí vedrem a pláže nejsou narvané k prasknutí. To přijde, včetně dálničních kolon, vždy až v srpnu, což je jediný letní měsíc, ve kterém mají prázdninové volno v Německu. Nás se všeobecné srpnové zácpy díkybohu již netýkají. Ještě že platí: jiný kraj, jiné prázdniny!

Když už jsme u toho porovnávání s nedávnou historií: věřili byste tomu, že Ministerstvo školství a mládeže bylo dříve současně i ministerstvem pro tělovýchovu a sport? Mateřinky, základky, učňovky, fotbal, hokej i olympismus v jednom? Současný ministr sportu už naštěstí problematiku povinného roku v mateřské školce či jednotné maturity řešit nemusí, vždyť i tak neví v rozsáhlé oblasti od reprezentace až po rekreační sportování co dřív. Ale na zlepšené kondici obyvatel, snížení rizikových jevů (hlavně obezita) i na rostoucím počtu mezinárodních úspěchů našich sportovců je to viditelně znát. Česko sportuje, a to nejenom v reklamním sloganu.

Nezapomeňme na samotné učitele. Před dvaceti lety ohrožovala české školství opravdu velká krize. Důvodů bylo víc, třeba odchody učitelů znechucených z byrokracie či obávajících se různých forem šikany ze strany žáků a jejich rodičů. Nejvážnějším problémem, kvůli němuž noví učitelé prakticky nenastupovali, byla však výše jejich platů. Tedy spíš níže - například v roce 2017 měli čeští učitelé nejnižší platy v celé Evropské Unii. Se současnou situací, tj. mzdovým průměrem v EU, jsou už naši kantoři naprosto spokojeni a nemají důvod ze školství odcházet. A původně nemožný přesun potřebných finančních prostředků ani nakonec nebyl tak složitý: od těch, kteří nechtějí pracovat, k těm, kteří chtějí učit.

Autor učí na gymnáziu v Chebu.