Chovejte se jako čínské firmy a „zemi středu“ se coby investoři raději vyhněte

Soros a Mezinárodní měnový fond by se měli zaměřit na Čínu a bedlivě by ji měli sledovat i investoři. Proč? Před necelými dvěma lety zažily celosvětově akcie a další ekvity nástroje výraznější pokles kvůli problémům se zpomalováním ekonomiky Číny. O chybných investicích, městech duchů a předluženosti státních firem toho bylo napsáno již mnoho.

Centrální banka Číny (PBoC) to tenkrát řešila, jako již v poslední době tradičně, velmi masivními nákupy dluhopisů a, i trochu netradičně, nákupy akcií. Administrativně sáhla k několika úpravám. Například k zákazu prodejů akcií pro všechny s podílem vyšším než pět procent či kapitálovým kontrolám. V mezinárodním obchodě Čína několikrát svou měnu devalvovala.

Následovala koordinovaná monetárně-expanzivní akce centrálních bank, která vyvrcholila přijetím čínského jüanu jako rezervní měny Mezinárodního měnového fondu – SDR (Special Drawing Rights). Jenže to nestačí, respektive to neřeší problémy, které se v Číně akumulovaly podstatně delší dobu než posledních několik málo let.

Má Čína přemrštěné devizové rezervy? 

Čínské devizové rezervy jsou obrovské. I přes pokles, který v posledních letech představoval zhruba jednu čtvrtinu jejich hodnoty, čítají stále tři biliony dolarů. Číslo je to téměř nepředstavitelné, ale musíme vzít v potaz, že Čína je již sedm let druhou největší ekonomikou světa a podle parity kupní síly měřeno MMF dokonce tou největší. 

K měření adekvátnosti devizových rezerv MMF rád používá jedno své pravidlo, respektive vzoreček. Vzorečků je ve skutečnosti několik. Liší se například podle režimu měnového kurzu, který daná země používá, omezováním pohybu kapitálu a podobně (více zde). Minimální úroveň dle pravidel pro zemi bez omezení pohybu kapitálu se vypočítá následovně: 10 % exportu + 30 % krátkodobých dluhů + 10 % M2 + 15 % ostatních pasiv. V praxi je to v USD 10 % z 2200 mld. + 30 % z 680 mld. + 10 % z 21 200mld. + 15 % z 1000mld. Neboli 2,7 bilionu dolarů. To není o tolik méně, než je skutečný stav. Tím hůře, pokud vezmeme v potaz, že devizové rezervy v Číně by při současném tempu poklesu dosáhly této kritické hranice během jednoho roku. Pro zajímavost, nejvíce se na výsledném čísle podílí výše M2. Pro zemi, která má zavedená přísná omezení pohybu kapitálu, se poměr zápočtu M2 snižuje na 5 %. V tom případě by Čína potřebovala rezervy pouze 1,6 bilionu USD. Samotné číslo asi není příčinou, ale rozhodně je výsledkem stejných motivací, které Čínu k omezování pohybu kapitálu stále více vedou.

U devizových rezerv v případě Číny vyvstává ještě jeden problém. A to je jejich skladba. Číslo tři biliony USD je oficiální a jak už to tak v případě této země bývá, neoficiální čísla vychází mnohem hůř. Čína si například do devizových rezerv započítává sovereign fondy v Africe či pohledávky ve formě poskytnutých devizových úvěrů. Ať už domácím vládním agenturám, či zajišťovací operace na měnovém trhu. O plné vymahatelnosti těchto částek a jejich použití jako rezervy lze úspěšně pochybovat. Po jejich očištění jsou takto upravené rezervy jen zhruba ve výši právě onoho 1,6 bilionu USD.

Při rychlosti, jakou PBoC "pálí" své devizové rezervy pro udržení stávajícího měnového kurzu, to nevěstí nic dobrého. Bohužel s ohledem na obrovské zadlužení čínských firem a vnitřní dluh ekonomiky je to vidět na mezibankovním trhu. Banky si přestávají věřit a přes bezprecedentní měnové uvolnění ze strany PBoC a jüan jako rezervní měnu MMF, rostou mezibankovní úrokové sazby. Jev jinde ve světě téměř nepozorovatelný (možná opět brzy v Evropě, jen co utichnou volby a opět se všichni zaměří na neudržitelnost dluhů jižního křídla EMU). Měsíční mezibankovní sazba se v poslední době velmi volatilně pohybuje na úrovni 4 až 5 %.

Co s tím? Toť otázka. Není nyní moc možností, které by dokázala Čína udělat samostatně. Jako první se automaticky nabízí možnost další devalvace její domácí měny. CNY oslabil za poslední dva roky o 11 %. Byť je to dvojnásobek toho, co jsme zažili my díky devizovým intervencím ČNB, tak to zjevně nestačí.

Negativní následky takového kroku ale budou obrovské. Možné obvinění Donaldem Trumpem z úmyslného podhodnocování kurzu a výhrůžky obchodní válkou by byly jen drobnůstkou.

Druhou možností je další čerpání devizových rezerv k udržení stávajícího kurzu a pokračující měnové expanze, které PBoC provádí a které jsou příčinou této budoucí vnější nestability. Rezervy ale nejsou nekonečné a dříve či později dojde buď k deflačnímu tlaku, nebo útoku na měnu, který v devalvaci stejně vyústí. S tím, jak srazit takto velkou ekonomiku na kolena, má zkušenosti zatím pouze finančník George Soros, kterého Čína již několikrát z podobných pokusů obvinila, ale těch, kdo na tom participují, může být nyní mnohem víc.

Řešení, které se světem nijak nezacloumá, bude muset přijít opět nějak koordinovaně, skrytě a potichu. Jako to poslední, o kterém jsem psal zde. Ideálně spojené s oslabením amerického dolaru. Zatím ale není nic na obzoru.

Čínské firmy jsou si toho vědomé. Banky si vzájemně nevěří, výrobní podniky zase v posledním období ještě zrychlují své investice do zahraničí za účelem uchování hodnoty. U nás zatím o mnoho investic nešlo. S výjimkou fotbalového klubu, gigantické kancelářské budovy a zprostředkovávání zájezdů. Objemy jinde ve světě jsou ale ohromující. Minule jsem ve zpětných vazbách na svůj článek dostal podnět, ať jako investor poradím něco ostatním. Tak tedy: Chovejte se jako čínské firmy a jako investoři se teď raději zemi středu vyhněte. To samé platí pro země s Čínou velmi úzce spojené, například pro Austrálii.