Štěstí z popelnic

Minule jsem psal o tom, jak nám dánský termín "hygge" umožňuje beztrestně lenošit, neboť nové slovo dává staré činnosti modernější kabátek. Byl jsem na Islandu čtvrtý den, když jsem zaznamenal i další příklad, jak pouhým jiným pojmenováním může ta samá věc získat přijatelnější význam.

"Půjdeš se mnou večer na dumpster diving?" napsal mi na Facebooku nový známý - jeden z několika Čechů žijících na Islandu, kteří zareagovali na moji prosbu o rady. Samozřejmě jsem přisvědčil, Island chci poznat a tohle bude zřejmě nějaký hudební mejdan nebo koncert. Jen pro jistotu jsem si výraz zadal do překladače. Zjistil jsem, že se jedná o vybírání kontejnerů s odpadky.

Pivo za deset euro, večeře v restauraci za tisíc korun - to jsou cenové relace, se kterými se musí potýkat čeští studenti v Reykjavíku na zahraničních stážích Erasmus. Dumpster diving je v té situaci jedním z řešení. Okolo jedenácté hodiny večer přijíždíme k budově supermarketu Krónan. Petr a jeho dva známí přejdou tlumeně osvětlené parkoviště, z temného kouta vytáhnout malou bedýnku, Petr na ní vystupuje, otevírá dvířka a vzápětí se noří do útrob šedivého kontejneru.

Nejprve putuje ven průhledný plastikový pytel, do kterého zaměstnanci obchodu sesypali všechno neprodané pečivo. Vzápětí jeden z Petrových kamarádů spokojeně zajásá, když se ve dvířkách objeví balík žlutých sýrů, obalených fólií. Pak následují rajčata, jablka i další zelenina, vykukující jako perly z ohromné náruče povadlých salátových listů.

Necítím se úplně nejlépe, když na fasádě obchodu objevím přímo na nás namířenou průmyslovou kameru. Moje pochybnosti vzrostou ještě víc, když rozluštím červený piktogram na kontejneru - je na něm přeškrtnutý panáček lezoucí do popelnice. Možná to tam musí být z nějakých právních důvodů, říkám si. Podobně, jako je u každého léku příbalový leták věštící ty nejšílenější věci, které se vám v krajních případech mohou po spolknutí prášku přihodit.

Jsou houmlesáci lepší, než jsme my?

Oko kamery tiše zírá jako HAL, ale naštěstí žádná ochranka nepřichází, a tak zhruba po půl hodině trojice kamarádů mizí pryč, každý obtížen plastikovým pytlem plným dobrot. Když mě vyzvou, jednoho pytle se chopím i já, abych netrhal partu. Mé pocity jsou smíšené. Podle Wikipedie se 1/3 vyprodukovaného jídla, tedy kolem 1,3 mld. tun ročně, znehodnotí nebo vyhodí. Lidé snažící se pro takové ke zkáze určené jídlo najít využití se nazývají freegani. V Praze z vydumpsterovaných potravin rozdávalo jídlo zdarma například Autonomní sociální centrum Klinika. Z racionálního pohledu tedy bude vše v pořádku - než aby se jídlo zkazilo, je lepší ho vybrat z popelnice a sníst.

Zvolím-li estetický postoj, pak už je situace problematičtější. Tento konkrétní kontejner Krónenu je zjevně pravidelně vyvážen, takže nijak nezapáchá. Potraviny se doma očistí ve sprše, hygienicky je tedy vše v pořádku. K vybírání věcí z popelnic však existuje ve společnosti určitý odpor, kterého se nemůžu tak úplně zbavit. Zakousnout se s chutí do housky vytažené z popelnice vyžaduje silné přesvědčení.

Co je dobré a co zlé? Je účelem jablka být snědeno? Existuje nějaký vyšší princip, který nařizuje, abychom kuře snědli, když už ho jednou zabijeme? Má se jídlo dojídat? Jsou všichni houmlesáci ve skutečnosti Buddhovi žáci zachraňující potraviny před zkázou? 

Rozhodnout se musí každý sám. "Nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou," napsal jednou Wittgenstein, "hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa".

A právě proto moji noví studentští kamarádi pro popis svého nočního lovu používají anglický termín. "Pojďme dnes večer na dumpster diving" zní o dost lépe, než "pojďme vybírat popelnice".