Komentář předsedy EK Junckera a komisařky Jourové: Otevřená debata o EU s 27 členy

Evropská integrace byla vždy projektem vytvářeným lidmi pro lidi. Bylo to hnutí nesené generací, která se kvůli zkušenosti s válkou spojila a zavázala, že nedopustí opakování minulých konfliktů. Podpisem římských smluv dne 25. března 1957 prvních šest členů EU zavřelo stíny evropské minulosti do učebnic dějepisu, jako varování pro budoucí generace.

Připomínka šedesátého výročí tohoto data je nyní spojena s novým počátkem evropského projektu. V měnícím se a nejistém světě okolo nás přišel čas obnovit naše závazky a potvrdit naše odhodlání podílet se na společné budoucnosti, v níž se všem občanům a všem členským státům dostane rovného zacházení. Nová Evropská unie s 27 členy musí jednat rozhodně, aby splnila očekávání svých občanů a ukázala jim naději i odhodlání.

Proto musíme hledat nové odpovědi na otázku, která unii provází od počátku: Jak dál? Odpovědi na tyto otázky nepřísluší formulovat jen nám. Evropské unii nelze dávat pokyny prostřednictvím dekretů ani jí diktovat ze "skvělé izolace" v Bruselu. Na tuto otázku musí odpovědět veřejnost.

Příliš dlouho existuje propast mezi tím, co lidé od společného projektu očekávají, a tím, co je EU schopna realizovat. Neměli bychom předstírat, že EU samotná může vyřešit všechny problémy. Například při zavedení společné pohraniční stráže je spoluúčast policistů členských států nezbytná – jak ukázala i česká pomoc v minulých letech. Zrovna tak bychom si neměli namlouvat, že jednotlivé národní státy mohou všeho dosáhnout samy. Například v oblasti energetiky dosáhneme lepší ochrany a postavení spotřebitelů i silnější pozice vůči exportérům energetických surovin, pokud budou členské státy spolupracovat na úrovni EU.

Namísto pochybování se domníváme, že je čas, abychom skutečně otevřeně debatovali o tom, co od naší unie chceme. 

Mohli bychom pokračovat v tom, co děláme nyní. Neodpočívat na vavřínech, ale nasměrovat veškerou svou energii na realizaci velkých projektů, na náš pozitivní program dokončení vnitřního trhu, jednotného digitálního trhu, vytvoření energetické unie, unie kapitálových trhů a obranné unie.

Také bychom se mohli vydat zcela jinou cestou a vybrat si EU s 27 členy zaměřenou pouze na jednotný trh. Ale EU je daleko více než trh se zbožím a penězi. Tvrdit něco jiného znamená zrazovat hodnoty, za něž naši předkové po staletí bojovali zbraněmi i politickými argumenty.

V rámci třetího scénáře bychom mohli některým členským státům dovolit, aby se v určitých oblastech již vymezených smlouvami vydaly napřed, přičemž nechají dveře otevřené pro ostatní, aby se přidaly, až budou připravené. To je již dnes realitou – různé skupiny zemí po celém kontinentu se například rozhodly vytvořit patentový soud EU, harmonizovat své zákony ve věci rozvodů a majetkových režimů pro mezinárodní páry nebo zřídit úřad evropského veřejného žalobce, který bude bojovat s podvody poškozujícími rozpočet EU. Tyto příklady posílené spolupráce ukazují, že není třeba, aby všichni postupovali stejnou rychlostí, je však třeba, aby všichni směřovali jedním směrem.

Jinou variantou by mohlo být, aby 27 členů EU dělalo společně podstatně víc v malém počtu oblastí, v nichž má naše činnost skutečnou přidanou hodnotu a v nichž občané očekávají, že budeme jednat. V praxi by to také znamenalo, že se bude dělat méně v těch oblastech, kde se členské státy nemohou shodnout nebo se mohou s daným problémem lépe vypořádat samy.

Členské státy by také mohly "šlápnout na plyn" a rozhodnout se sdílet ve všech oblastech více pravomocí, zdrojů a rozhodování.

Všech těchto pět scénářů je proveditelných. A nepochybně o nich budou debatovat národní parlamenty, vlády, občanská společnost, lidé s nejrůznějšími životními zkušenostmi. Budoucnost EU se s největší pravděpodobností bude řídit šestým scénářem, který si sami vytvoříte.

V roce 2019 se budou konat volby do Evropského parlamentu. Našim přáním je, aby při příležitosti tohoto svátku demokracie dostal prostor každý názor. Na vytváření naší budoucnosti se musíme podílet my všichni, abychom se s ní také mohli všichni ztotožnit. Nikoli pouze instituce nebo politici, ale lidé, které zastupují. Pro prezidenty, premiéry a ministry bylo vždy velice snadné říkat, co ve vztahu k EU nechtějí. Nyní by se měli stát organizátory a účastníky debat, které dosáhnou do každého kouta Evropy a do každé části společnosti a rozhodnou o tom, co lidé chtějí.

Ať už se vydáme jakoukoli cestou, je na nás, jakou budoucnost si zvolíme.

Evropská unie po 60 let dosahuje zdánlivě nedosažitelného cíle: období klidu po dlouhé evropské tragédii válek střídaných krátkými obdobími míru. To však není samozřejmost. Evropský projekt byl a i dnes zůstává volbou. A rozhodnutí, která si zvolíme dnes, zítra, za dva roky, musí být vedena plným porozuměním jejich důsledků – ne pro nás, ale pro další generace.

Nebudeme totiž historií a našimi potomky posuzováni podle toho, co jsme zdědili, ale podle toho, co po sobě zanecháme.

Jean-Claude Juncker je předsedou Evropské komise.

Věra Jourová je evropskou komisařkou pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví.