Češi prozřeli: Všichni jsme chudí

ČSSD se v Česku pokouší zavést komunismus. Tak nějak by se daly shrnout reakce na návrh sociální demokracie, že by se snížily daně pro 90 % obyvatel a zvedly se pro zhruba 10 % zbývajících. Bezprostřední reakcí bylo, že chce trestat úspěšné. Když hlavy vychladly, na povrch vyplynuly mnohem zajímavější věci. Například že už v nějaké divné mutaci komunismu všichni dávno žijeme. Byť katalogové šumperáky nahradily katalogové šmoulí domky na předměstí.

Jednou z hlavních otázek je, zda je možné výdělek 50 tisíc hrubého opravdu považovat za nějaký velký úspěch, když je jen o deset tisíc vyšší než minimální mzda v sousedním Německu. Ta je aktuálně 1473 eur a v Česku její hranici překročí zhruba 16 % pracujících.

Takže 28 let po sametové revoluci, jedním z jejíchž tehdejších - ekonomických - cílů bylo Německo minimálně dohnat, pouze česká elita zvládne dosáhnout na příjem, který v této sousední zemi mají zaručen nekvalifikovaní pracovníci, kteří se věnují zametání ulic.

Je celkem jedno, jaké jsou názory na návrh sociální demokracie. Progresivní zdanění je v rámci západního světa standard, návrh ČSSD lze stěží považovat za radikální, jakékoli zvýšení daní vždy vyvolá vášně.

V českém mediálním prostoru se navíc k ekonomickým tématům z pozice expertů vyjadřují takřka výhradně zaměstnanci bank a investičních společností a těžko někoho překvapí, že jsou proti tomu, aby měli vyšší daně.

Apokalyptické scénáře, podle kterých po mírném zvýšení daní čeká Česko odliv vysoce kvalifikovaných pracovníků, je nutné brát s rezervou. Všichni z dotčených profesí dávno ví - můžeme klidně zůstat třeba u oblíbených profesí lékařů a IT specialistů -, že je za našimi západními hranicemi čekají násobně vyšší příjmy bez ohledu na výši daně. Slabou stránkou těchto temných vizí je, že se Češi obecně málo stěhují za prací i v rámci země, natož aby ji vůbec opustili. Společnou národní charakteristikou je, že se zde nakonec všichni se vším smíří. V dobrém i ve zlém.

Do voleb se dočkáme nejspíš od každé strany nějakého návrhu na změnu daní, nejspíš na její snížení pro všechny, a stejně tak nějak čekáme, že se po volbách v této oblasti nic dramatického nestane, protože se nikdy nic dramatického nestalo. Přesto by byla škoda na tohle téma rezignovat, protože vyvolalo mnohem zajímavější otázky – a na ty by se voliči opravdu ptát měli. Vyvěrají totiž z momentálního prozření, že jsme všichni vlastně docela chudí.

Češi, proletariát Evropy

Základní otázka zní prostě a triviálně: proč jsou v České republice tak nízké mzdy? Následující: proč máme skoro nejnižší minimální mzdu v Evropě? A proč se jedná o částku, za kterou ani nelze vést důstojný život? A pak třeba složitější: proč se k nám stěhují takřka výhradně jen korporace, které hledají nízce kvalifikovanou pracovní sílu ochotnou poslušně pracovat za částky, za které by u našich sousedů nikdo nevstal z postele?

Je třeba řešením dominující nátlak průmyslu, aby šlo víc děcek na učňáky a míň děcek na gymnázia a vysoké školy? Není to náhodou spíš jen začarovaný kruh, kdy více manuálních pracovníků bude i nadále přitahovat více firem vyžadujících více manuálních pracovníků? Otázky jsou samozřejmě jen řečnické a obsahují také odpovědi. A je jich jen pár ze všech těch, které vyvěrají na povrch.

Bludný kruh nízkých mezd nevyřeší armáda lidí, kteří nic víc než ochotu pracovat za málo nabídnout nemohou. A řešením nejsou ani politici - a v tomto hraje první housle také prezident -, kteří zesměšňují vyšší vzdělání a volají po učňovských oborech. Aniž by to vyslovili, volají tak po chudobě všech - po stagnující chudobě celé země.

Líp nikdy nebude

Konkrétní politický návrh na cestu ven z tohoto bludného kruhu aktuálně neexistuje. Vyšší daně pro trochu bohatší od levice ani nižší daně od pravice nejsou cestou ven, to je jen korekce a zakonzervování současnosti. Není to vize budoucnosti, není to žádný Marshallův plán k lepším zítřkům.

Příklad Petra Honzejka - lékař s 36 tisíci čistého, který má tři děti, ženu na mateřské a má co dělat, aby to zvládl - je přesný. Přesný v tom, že pak si totiž můžeme lépe představit, jak asi mohou stejnou situaci zvládat ti všichni pod ním, těch zbylých 90 %, kteří tohle musí řešit s příjmem 26, 20, 16 nebo 12 a míň čistého. Asi blbě, co? Docela by mě zajímalo vysvětlení všech těch mluvících ekonomických hlav, jak je vůbec možné, že ti lidé ještě žijí a jak to přesně - podle nich - dělají.

Je to revoluční pohled. Pokud může ve veřejné debatě nahlas zaznít, že člověk s padesáti tisíci hrubého je na tom vlastně docela špatně, pak se můžeme konečně ptát, jak pomoci těm 90 % pracujících pod ním.

Jistou absurditu celé debaty ilustruje skutečnost, že u nás za vyšší mzdy prakticky nikdo a nikdy nestávkuje a nestávkoval. To je situace, která je v zemích, jako jsou Německo nebo Francie, naprosto nepředstavitelná a nemyslitelná.

Trvalo to, ale konečně se třeba začalo hovořit o tom, že si není možné individuálně vyjednat férový tarif s korporací jako mobilní operátor. Takže ještě chvilku a začne být zřejmé, že jako rovný s rovným nemůže o dovolené, pracovních podmínkách a svém platu hovořit ani uchazeč o práci třeba v Amazonu. Sice to opět některá média přirovnají ke komunismu, nicméně ti vzdělanější, kteří ví, že svět nezačal minulý týden, budou vědět, že takhle funguje západní kapitalismus nejpozději od roku 1945. Smiřte se s tím.

Zatím však žijeme v Česku, kde došla absurdita až tak daleko, že premiér České republiky musel orodovat u řetězce provozujícího prodejny Albert, aby zaměstnancům o trochu zvýšil mzdy. Lidl pak překvapil tím, že sám zvedl nástupní plat na 23 tisíc hrubého, čímž musel rozplakat armádu učitelů, sociálních pracovníků, mladých lékařů nebo právníků, kteří si o tomhle mohou nechat jen zdát. Do této debaty ještě vstoupila banka JP Morgan, která vyřadila Česko z vyspělých zemí, protože HDP na obyvatele nás řadí k těm rozvojovým.

V povzdálí pak velmi intenzivně mlčí Andrej Babiš, který sice chce, aby bylo líp, ale bylo by dobře, aby se ho nikdo nikdy nezeptal, kolik že přesně berou lidé v jeho holdingu a co že přesně nabízí dalšího krom dřiny ve svých fabrikách a buzerace živnostníků. Závěr je pak tristní. V České republice neexistuje politický program nebo konsenzus, jak se dostat z pozice levné montovny roku 2017 na úroveň alespoň vzdáleně připomínající Německo nebo Dánsko. Neexistuje od levice, od pravice, od středu, od Marťanů, od nikoho. Existuje pouze spousta návrhů, jak tohle všechno zachovat.

Vyděšené reakce na úpravu daní odhalily nepříjemnou skutečnost, že máme dokonce strach, abychom o tohle málo nepřišli. Tragédii pak dokresluje masa nespokojených pracujících, kterým požadavek na zvýšení mezd nestojí za nepohodlí stávky a raději tiše doufají, že jim někdo sám od sebe přidá pár stovek a zachová stravenky.

Co jsme si nově uvědomili, je skutečnost, že do této nespokojené masy patří nejen mytické prodavačky z Bruntálu, ale také lékaři z Prahy. Že tak nějak chudí jsou vlastně i ti bohatí. Možná, že až si vydupeme stejné ceny za mobilní tarify jako v Polsku, začneme chtít také mzdy jako v Německu. Možná. Možná se toho mé děti dožijí. Ale raději je naučím německy.