K čemu jsou Češi na světě?

K čemu jsou Češi na světě? Aby vedli zbytečné polemiky v novinách a na sociálních sítích. To musí jednoho napadnout, když vidí, kolik energie už bylo vyplácáno na diskuse ohledně Žáčkovy básničky "K čemu jsou holky na světě".

Známý lékař mi vysvětloval, že mozek ženy v těhotenství a dlouhou dobu po porodu je omámen nějakými přirozenými hormony. Ty zabezpečují, že mámu to k dítěti táhne - protože jinak si nelze vysvětlit, že by soudný člověk trávil roky péčí o ubrečený uzlíček, který neustále pláče, počurává se, pokakává, dvacet čtyři hodin denně mu může něco spadnout na hlavu, případně sám může vylézt na kuchyňskou linku a spadnout, později ho může přejet auto, zlomí si páteř na snowboardu a skončí na vozíku, zabije se v autě, propadne drogám atd. atp.

Vztah matky k dítěti je prostě iracionální. Je tak vzdálený racionalitě jako důvody, proč jíme svíčkovou. Tu si taky neobjednáváme na základě úvahy "obsahuje tolik a tolik vitaminů a potřebných živin", nýbrž proto, že na ni máme chuť.

Tato intencionalita vědomí způsobuje různé vedlejší komické efekty, které zná každý, kdo někdy zabrousil na stránky mimibazaru - jedním z nich je, že každá matka se nekriticky domnívá, že právě její děcko je to nejúžasnější na světě, dále že nebezpečí číhá za každým rohem, kteréžto nebezpečí v povídačkách mojí babičky kdysi představovali cikáni, kteří strčí toulající se dítě do pytle, dneska to jsou uprchlíci.

Protože Huxleyho vize se zatím nenaplnila a nepřišli jsme na jiný způsob rozmnožování, než je ten pomocí matek, soudný člověk se jakékoli racionální diskusi s matkami raději vyhne a je jim vděčný, že se o tuto záležitost starají. Naštěstí je spousta mužů, kteří to chápou a - máme-li opět soudit podle výše zmíněného mimibazaru - pojídají k večeři knedlíky potřené kečupem a další mňamky, na které si tam maminy vyměňují recepty, a raději se v jejich životních názorech nevrtají.

Mimochodem - ženy jsou vůbec úžasná stvoření, žiju teď už rok bez partnerky a zjistil jsem, že než uklidím z obýváku skleničky, dám je do myčky, do pračky dám prádlo, pak ho pověsím, vyskládám nádobí z myčky a dám do příslušných poliček, často uběhne celý den. Vůbec nechápu, jak to všechno stíhají.

Kde jsou ty staré dobré časy

Z celé té debaty ale plyne jedna věc - jako reakce na čím dál tím méně čitelný svět se u nás rozmáhá touha po "starých dobrých časech". Protože ekonomika šlape, je třeba najít nějaké jiné téma. Takže se všude zjevilo spoustu mudrců a "bojovníků proti elitám", kteří se zase postavili do role obhájců maminek. "Jako by tím útočili na moji maminku a celé moje dětství," rozepisuje se například nějaký takový rozumbrada v revue Pravý prostor. Jako obvykle se s nějakým tím názorem na téma "zdravý rozum" přidal i Václav Klaus mladší, lidé to sdílí a jsou utvrzování v domnění, že kdesi existuje ta "pražská kavárna", která nejenže chce zemi zaplavit migranty, ale nyní čerstvě i zakazuje maminky.

Ano, z holek nemusí být matky, ale třeba i bezdětné socioložky nebo malířky či vědkyně, to přece proboha víme, ale když něco funguje, tak je lepší se v tom nešťourat. Ono to taky může dopadnout tak, že se budeme z genderového pohledu tak dlouho v podobných záležitostech šťourat, že nakonec nebude koho přesvědčovat. Proto je fajn, že se holčičkám ve škole říká, že by měly mít děti. No a někdy se to povede, někdy ne. Takový je život.

K čemu jsme, holky, na světě?
K ničemu. Klidně se nacpěte.

K čemu jsou chlapi na světě?
K ničemu.

Poslední zhasněte.