Obrana lexu Babiš

Upravený zákon o střetu zájmů teď schytal tolik kritiky, že je třeba se ho zastat. Platí o něm to, co řekl v roce 1991 ústavní právník Ernest Valko o lustračním zákonu: Kdyby ti, kterých se týká, měli "elementární pocit studu a výčitek svědomí", nemuseli bychom ho přijímat.

Zákon, pro nějž se vžil nepřesný název lex Babiš, je reakcí na bezskrupulóznost ministra financí a jeho novinářské pretoriánské gardy. Je projevem bránící se demokracie, která vnímá riziko a rozhodla se vytyčit hranici nepřijatelného.

Ještě horší, než jsme čekali

Hlavní političtí komentátoři HN Petr Honzejk a David Klimeš se zákonem nesouhlasí. Jejich polemika je cenná kvůli tříbení argumentace: koneckonců, málokteré téma je pro další vývoj zdejší politiky tak důležité jako vymezení výběhu pro Andreje Babiše.

Až příliš lehce ale vynechávají základní otázky: Proměňuje se obsah Babišových médií ve prospěch jeho zájmů a v neprospěch jeho konkurentů? Dosahují jeho společnosti vyšších tržeb nebo zisku v době vládního působení Andreje Babiše? To je přece výchozí bod každé úvahy o tom, zda zákon sleduje legitimní cíl.

Během podzimu jsem vedl na Fakultě sociálních věd UK v Praze seminář, v němž mladí žurnalisté každý den zkoumali zkreslení v mediálním obsahu deníků Mafra. Výsledek byl ještě horší, než jsme čekali. Zpravodajství MF Dnes a Lidových novin během podzimu nápadně pozitivně referovalo o práci ministerstev spravovaných ANO a nápadně negativně o soupeřích, zejména ČSSD a TOP 09 (volbou témat a jazykových prostředků, volbou zařazení článků, pozitivními nebo naopak konfrontačními rozhovory). Při zavádění elektronické evidence tržeb se pak Babišova média stala prodlouženou rukou ministerstva financí.

Pokud jde o profit Agrofertu, dokládá ho růst zisku za rok 2015 o 40 % na 8,6 miliardy korun. Týdeník Respekt spočítal, že od miliardářova nástupu do vlády získal Agrofert tři miliardy korun na dotacích a úlevách.

Z textů obou komentátorů HN plyne, že i oni účel zákona považují za legitimní - avšak způsob regulace za neracionální či přímo kontraproduktivní. V tom s nimi nesouhlasím.

Přípustný, nikoli nejlepší

David Klimeš trefně vede paralelu s lustračním zákonem. Podobnosti jsou skutečně nápadné. I lustrace se vztahovaly na jmenované funkce, nikoli volené. Stejně tak se i lustracím vytýkala účelovost a protiústavnost – nicméně dvakrát obstály v přezkumu Ústavního soudu. Z opačného tábora se naopak lustracím vytýkalo, že je lze obejít: pozitivně lustrovaný náměstek se stal "jen" poradcem, důstojník mohl sestoupit na nižší hodnost, akademik dál učil, jen se nemohl stát děkanem. Ale to nebyla nedůslednost zákona; to byl kompromis, k němuž se v roce 1991 dobrala podivuhodně široká koalice od slovenských konzervativců až po českou demokratickou levici.

David Klimeš správně uvádí, že ústavní soudci patrně podrobí "lex Babiš" tzv. testu racionality. V něm se zkoumá, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl (tedy zda není svévolným a zásadním snížením standardu základních práv) a zda k tomu volí racionální prostředky, byť nikoli nutně nejúčinnější a nejmoudřejší. Tímto testem podle mě "lex Babiš" projde. Neexistuje žádné základní právo být ministrem. Zákon nezakazuje bohatým lidem vlastnit média ani vstupovat do politiky – nepřijatelná je teprve až nezvládnutá trojrole ministra, vydavatele a chemicko-potravinářského magnáta.

Komentátor HN se myslím nechal příliš unést při prosazování své představy o lepším řešení (jak se to leckdy stává i ústavním soudcům…). Podle něj by se zákaz ucházet se o veřejné zakázky a dotace měl vztahovat nejen na ministry, ale i na krajské radní. To už však nemá nic společného s testem racionality – v něm jde o to, zda je řešení přípustné, nikoli zda je nejlepší.

Ale když už o tom mluvíme, komentátorův návrh je podle mě horší, nikoli lepší. Vztáhnout zákaz jen na ministry má totiž svou logiku: například se tím minimalizuje zásah do politické soutěže, zákonné omezení se takto týká jen 15-20 lidí na samé špičce moci. Ministr má nesrovnatelně víc informací i vlivu než krajský radní; rozhoduje o záležitostech, zakázkách a nařízeních celostátního významu, nikoli regionálního. Ale především: ministr je čistě jmenovaná funkce, kdežto krajský radní se volí z řad členů zastupitelstva. Návrh Davida Klimeše by proto víc zasahoval do práv zaručených Listinou základních práv a svobod; Ústavní soud by musel poměřovat právo vlastnit majetek a právo být volen.

Proč hotely, a nikoli Airbnb

David Klimeš se pozastavuje nad tím, že zákon zakazuje veřejným činitelům kontrolovat zrovna média. Ale právní řád o zvláštním významu médií vůbec nepochybuje. Média mají svou speciální úpravu v tiskovém nebo vysílacím zákoně, novináři mají zaručené právo chránit své zdroje informací, v Listině je zákaz cenzury. Média, právo a politika jsou propojená řemesla, tři podoby veřejné rozpravy.

Z toho vyvstává klasická námitka: proč se tedy zákon týká jen klasických médií, a nikoli internetových? První důvod je pragmatický: klasická média regulovat umíme, kdežto internetová jen obtížně nebo za cenu příliš drastických zásahů. Stejně jako umíme snáz regulovat hotely než Airbnb a kamenné sázkové kanceláře snáz než internetové sázení.

Druhý důvod spočívá v přetrvávajícím významu klasických médií. Eli Pariser, autor knihy o společenských bublinách na internetu (The Filter Bubble, 2012), poznamenal po nedávných amerických prezidentských volbách, že vliv sociálních médií se přeceňuje - pro většinu Američanů byly i nyní hlavním zdrojem informací klasická média. V roce 2015 zaznamenal Facebook meziroční pokles primárního obsahu o pětinu; lidé víc sdílejí a přeposílají cizí články, než by tvořili vlastní.

Jádrem provozu a prvotním tvůrcem toho, "o čem se mluví", tak pořád zůstávají velká vydavatelství kombinující klasická a nová média. Zvláště pak v českém prostředí.

Konec relativizací

Klasická námitka zní, že zákaz půjde obejít. Ale ani trestní právo si nedělá ambici, že vymýtí ze světa všechno zlo. Loupeže jsou zakázány už od Chammurapiho zákoníku, a kupodivu s nimi lidstvo dodnes nepřestalo.

Zákaz však kreslí čáru mezi zákonným a nezákonným. Parlament dal najevo tak silnou vůli ho vymáhat, že se Andrej Babiš neochotně podrobil a ohlásil převod majetku do tzv. svěřenského fondu, tuzemské obdoby "slepých trustů". Tím Česká republika opouští společnost Itálie nebo Ukrajiny a posouvá se k světu anglosaských etických pravidel.

Pokud Petr Honzejk míní, že tvůrci zákona si sami mydlí schody, neboť tím Babišovi pomohou, odpovědí je ministrovo upřímné vztekání na problémy, které mu zákon působí. Jistěže se může magnát pokusit, aby si zachoval co největší nepřímý vliv na Agrofert a svá média. Dosud největší politické problémy mu ale způsobovalo právě obcházení pravidel (například pro čerpání evropských fondů v kauze Čapí hnízdo).

A pokud jde o námitku, že zákazy jen vyrábějí mučedníky: obdobné tvrzení zaznívalo třeba při rozpouštění Dělnické strany. Ve skutečnosti jí zákaz činnosti zasadil úder, z nějž se nevzpamatovala. Ani lustrace neudělaly z nikoho mučedníka. "Lex Babiš" jen ukončí relativizaci, kterou se utěšují novináři z Babišova vydavatelství: tedy že v jiných médiích je to stejné. Ne, není. To jen jejich majitel dosáhl takové koncentrace moci, až se stala nezákonnou.

Stát rovně v křivých poměrech

Po letošních volbách nás může čekat zrušení zákona a ještě větší zneužívání moci – Andrej Babiš totiž neprojevil ani špetku sebereflexe a jeho novináři také ne.

Právě proto je ale důležitá polemika, kterou proti zákonu vedou komentátoři HN, u nichž není sporu, že jediným důvodem jejich nesouhlasu jsou poctivé osobní pochybnosti. Pokud se kvůli Babišovi stanou v médiích poměry ještě pokřivenější, není řešením zkřivit se do protisměru, ale stát rovně.

Bude klíčové udržet prostor veřejné kritické debaty; je to možná ještě důležitější než celý zákon o střetu zájmů.