Mráz přichází do Evropy

Zatímco v Aleppu se v přímém přenosu odehrává jeden z největších masakrů civilního obyvatelstva v moderních dějinách, premiéři a prezidenti států EU včera jednali v Bruselu. Na žádných konkrétních krocích na ochranu civilistů proti válečným zločinům asadovského režimu s podporou Ruska se podle očekávání nedohodli. Řešili ale související téma - budoucnost evropské azylové a migrační politiky. I v této oblasti už Evropa očividně rezignovala na morální leadership. Situaci neulehčují vnitřní rozpory, kdy státy střední Evropy zatvrzele odmítají společná řešení.

V tuto chvíli není pochyb o tom, že ústředním cílem veškerých unijních snah ve vztahu k uprchlictví je omezení počtu lidí přicházejících do Evropy, respektive zvýšení úspěšnosti nucených návratů do zemí původu. K jeho naplnění neváhají evropští představitelé činit podstatné ústupky vůči nedemokratickým režimům, opustit vlastní dlouhodobou rozvojovou politiku založenou na boji s chudobou a v neposlední řadě porušovat práva uprchlíků i dalších migrantů. Jak ukazuje kontroverzní dohoda s Tureckem, na jejímž pokračování včera v Bruselu panovala všeobecná shoda, za externalizaci migrace je EU ochotna zaplatit obrovskou cenu v penězích i politickém kapitálu.

Současný přístup se také dobře vyjevuje na nedávném rozhodnutí Evropské komise, že od března příštího roku by opět mělo docházet k navracení migrantů z jiných členských zemí EU do Řecka. V této desetimilionové zemi je přitom už dnes prakticky uvězněno více než 60 000 uprchlíků a migrantů. Vzhledem k hospodářským problémům Řecka je obrovskou výzvou zajistit jejich základní životní potřeby, natož nabídnout jim dlouhodobou životní perspektivu. Vše podstatně komplikuje přicházející zima, na kterou nejsou ubytovací zařízení na egejských ostrovech připravená. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Evropského soudního dvora přitom již několik let stanovuje, že navracení žadatelů o azyl do Řecka není přípustné, neboť jim v rámci jeho nefunkčního azylového systému hrozí vážná újma.

Namísto toho, aby dále protiprávně napínali jeho přetížené přijímací kapacity, měli by představitelé evropských států zasadit o přesídlení tisíců žadatelů o azyl z Řecka, případně Itálie. To platí v první řadě o premiérovi Bohuslavu Sobotkovi a představitelích dalších zemí V4. Ti se za uplynulých mnoho měsíců ve vztahu k evropské azylové politice zmohli všehovšudy na odmítání pevného relokačního mechanismu a obecné fráze o "flexibilní/efektivní solidaritě" bez jakýchkoliv konkrétních závazků svých zemí. Dosavadní příspěvek středoevropských států do debaty o budoucnosti evropské migrační a azylové politiky, kterým se na tiskové konferenci dnes v noci chvástal slovenský premiér Fico, by byl ze všeho nejvíce úsměvný, kdyby ovšem nevedl k utrpení konkrétních lidí a také ke ztrátě důvěryhodnosti našich států u evropských partnerů.

Evropská unie potřebuje více než kdy jindy skutečně společnou azylovou politiku. Tedy politiku, která stanoví jednotná pravidla pro přijímání žadatelů o azyl, jednotné podmínky řízení a také jednotná kritéria pro udělení azylu. Politiku, kterou členské státy vyjádří solidaritu s lidmi prchajícími před válkou a utrpením, ale také mezi sebou navzájem. Ruku v ruce s ní musí jít navýšení personálních kapacit i objemu pomoci směřované do uprchlických táborů. Odpovědnost nenechat uprchlíky na evropském území zmrznout či zahynout hlady neseme všichni společně. Evropské státy se včera dohodly, že se pokusí dohodnout na konkrétním postupu do konce června. Pro mnoho lidí v tu chvíli už ale může být pozdě.