Populismus pro bohaté

Nedávno jsem se v Bukurešti zúčastnil prohlídky Paláce parlamentu, gigantické pošetilosti vystavěné v 80. letech minulého století na příkaz tehdejšího rumunského diktátora Nicolae Ceauşesca, který byl popraven dřív, než ji mohl vidět dokončenou. Statistické údaje přednesené průvodcem byly ohromující: třetí největší budova světa, 20 tisíc čtverečních metrů koberce, milion krychlových metrů mramoru, 3500 tun křišťálu. Obří mramorové schodiště se muselo několikrát přestavět, aby přesně odpovídalo kroku diktátora, muže malého vzrůstu.

Kvůli výstavbě této neoklasicistní obludnosti byl srovnán se zemí celý pás města, nádherná čtvrť domů, kostelů a synagog z 18. století; vystěhováno bylo 40 tisíc lidí. Na projektu pracovalo nonstop dnem i nocí víc než milion lidí. Stát v jeho důsledku v zásadě zbankrotoval, třebaže Ceauşescovi poddaní se po značnou část oné doby museli obejít bez tepla a elektřiny. Provoz paláce stále stojí šest milionů dolarů ročně; v současnosti v něm sídlí rumunský parlament a umělecké muzeum, a přece 70 procent budovy zůstává bez využití.

Ceauşescova pošetilost je pomníkem megalomanie. Není však vůbec ojedinělá, krom své velikosti (byť turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se jí svým novým palácem v Ankaře pokusil konkurovat). Je skutečně pozoruhodné, jak megalomani určitého typu shodně přemýšlejí, nebo alespoň mají podobný vkus v architektuře. Do Hitlerových plánů na přestavbu Berlína se promítala tatáž neoklasicistní gigantičnost. Interiér paláce v Bukurešti, tak trochu styl Ludvíka XIV. na steroidech, je zase jen extravagantnější obdobou obytných rezidencí Donalda Trumpa na Floridě a v New Yorku.

Taková obydlí dostanete, když sociálně nejistí outsideři sní, že jsou Králem Slunce. Mluvit o Trumpovi týmž dechem jako o Hitlerovi a Ceauşescovi je možná nespravedlivé. Trump není tyran s krví na rukou. A jeho sociální původ je složitější.

Hitler byl synem bezvýznamného celního úředníka a Ceauşescu pocházel z chudé rolnické rodiny. Oba muži se v hlavním městě cítili malí a provinční. Způsob, který si našli k získání dominance nad kultivovanějšími městskými elitami, bylo násilně je utlačovat a přestavět jim města podle vlastních velkolepých snů.

Také Trump chce, aby vše, co nese jeho jméno, bylo větší a blyštivější než všechno ostatní. Narodil se ovšem v New Yorku a zdědil značnou sumu po otci, Fredu Trumpovi, realitním developerovi s poněkud pochybným renomé. Přesto i on se zřejmě zalyká zlostí vůči elitám, které na něj mohly hledět spatra jako na kariéristického křupana s absurdními zlatými mrakodrapy a rokokovými sídly plnými pozlacených křesel a masivních lustrů.

Moderní populismus se často popisuje jako nový třídní boj mezi těmi, komu globalizovaný svět přináší prospěch, a těmi, kdo se cítí opomíjeni. Trumpovi stoupenci ve Spojených státech a zastánci brexitu ve Spojeném království jsou, celkově vzato, méně vzdělaní než "establishment", jemuž se vzpírají. Sami by se ale nikdy nedostali tak daleko. Bez mocných sponzorů a demagogů by hnutí Tea Party bylo v USA poměrně okrajové. Stávají se jimi často právě noví zbohatlíci, kteří sdílejí zahořklost svých stoupenců.

Zjevně tomu tak bylo v Itálii, kde se bývalému ministerskému předsedovi Silviu Berlusconimu, jenž má s Trumpem téměř totožný původ, podařilo uchopit sny a vztek milionů lidí. Podobný vzorec vidíme u populistických hnutí i v dalších zemích. V Thajsku proti bangkocké společenské a politické elitě kandidoval čínsko-thajský podnikatelský magnát Thaksin Šinawatra, syn zbohatlického otce stejně jako Berlusconi a Trump, a díky podpoře maloměstských a venkovských voličů se stal ministerským předsedou, než jej vyhnal vojenský puč. V Nizozemsku se za pravicového populistu Pima Fortuyna a jeho hrubějšího nástupce Geerta Wilderse postavila nově zbohatnuvší vrstva realitních mogulů.

Zbohatlíci jsou pro vzestup populismu stejně významnou silou jako chudší a méně vzdělaní lidé, kteří se cítí opomíjení elitami. Vzdor obrovské nerovnosti v bohatství sdílejí hluboký hněv vůči těm, o nichž se domnívají, že jimi opovrhují. A tak docela se nemýlí. Zbohatlík si může pořídit sebevíc paláců a jachet, a přece jím budou tradiční boháči pohrdat. Také vzdělané městské vrstvy mají sklon odmítat voliče, kteří hlasovali pro brexit nebo podporují Trumpa, jako hloupé a neotesané.

Pravicový populismus pohání právě směs zatrpklostí, jež pociťují zbohatlíci stejně jako odstrkovaná chudina. Za mimořádných okolností může vyústit až v diktaturu, v níž tyran může dle libosti ukájet své bizarní fantazie na úkor milionů v jeho moci.

V Evropě a USA mohou demagogové prozatím jen servírovat sny: vezměme si zpět svou zemi, vraťme jí velikost a tak dál. Aby se předešlo proměně takových snů v politickou noční můru, je zapotřebí víc než jen technokratické znalosti či volání po slušnosti a umírněnosti. Osvícený rozum rozezlené lidi nijak snadno nepřesvědčí. Je třeba jim nabídnout jinou vizi.

Problém dneška po celém světě tkví v tom, že taková alternativa není po ruce. Velká francouzská revoluce se odehrála před více než dvěma sty lety. "Volnost, rovnost, bratrství" je dnes jen historický slogan. Možná ale nadešel čas jej aktualizovat.

Ian Buruma je profesor demokracie, lidských práv a žurnalistiky na americké Bard College a autor knihy Year Zero: A History of 1945 (Rok nula: Historie roku 1945).

Z angličtiny přeložil David Daduč

Copyright: Project Syndicate, 2016.

www.project-syndicate.org