Jaký je český index štěstí?

Za své bohaté kariéry v reklamní branži jsem si všiml, že různí národové mají různá měřítka štěstí a různá pravidla. O francouzských tříhodinových pauzách na obědy už toho bylo řečeno mnoho. Ale rozdíly ve firemní kultuře nadnárodních společností jsou opravdu inspirující.

Tak například ve francouzské firmě nevadí, pokud přijdete občas pozdě do práce, ale skutečně vážným prohřeškem je nosit dražší boty od lepší značky, než má váš šéf. Nám se to možná zdá zábavné, ale tam je to důvod k nucenému odchodu. Možná to bude pozůstatek royalistické tradice, která ve společnosti rovnosti a bratrství opět našla své vyjádření v hierarchii firem - neboť co je taková francouzská firma jiného než malý královský dvůr se svým králem, šlechtici i šašky.

V německých firmách se samozřejmě dbá na pořádek, jak jinak. Není to na první pohled ten starý, šosácký ordnung, je jaksi přebrandovaný.

Tak například v souvislosti s mnohaletým působením zelených ve vysoké politice už jsou dovoleny drobné úlety v oblečení či účesech. Není problém mít na zeleno obarvené vlasy. Takovým jedincem - pochopitelně v nižší funkci - se německá společnost naopak pyšní. Hle, jak jsme tolerantní!

Tím to však končí - německá firma je stroj a i protest je možný pouze v rámci existence tohoto stroje, nikdy nesmí být namířen proti němu. Běda tomu, kdo by nepozdravil svého nadřízeného na chodbě.

V americké firmě nevadí, když nezdravíte, pokud obsahem vaší práce je něco alespoň trochu kreativního - byť by to mělo být jen zalamování letáků nebo něco společného s IT. Třeba jste autista, nový Steve Jobs, který firmě něco zajímavého právě vymýšlí a nevnímá okolí, myslí si.

Bhútánský národní index štěstí

Tyto řádky píši v Nepálu, v planetárním měřítku jen kousek od horského království Bhútán, které přispělo světu zajímavým způsobem: namísto HDP už roku 1972 zavedlo takzvaný Národní index štěstí. Jde o pokus zachytit hodnotu života konkrétní země jiným způsobem než součtem výkonnosti ekonomiky, ve výsledku vyjadřovaným jako hrubý domácí produkt. Bhútánské národní štěstí je založeno na podpoře udržitelného rozvoje, zachovávání a podpoře kulturních hodnot, přirozeném životním prostředí a na dobré vládě.

Fakt, že s nárůstem materiální produkce neroste od určité hranice životní spokojenost, se snaží zohledňovat i další měřicí nástroje.

K nejznámějším patří například Happiness report - United Nations, Gallup Wellbeing Index, OECD Better Life Index, Social Progress Index, Good Country Index a další, které se zabývají měřením různých dílčích témat.

Nemohu se ale ubránit dojmu, že celý ten slavný Gross National Happiness je maličko ušitý na míru Bhútánu.

Tak například důraz na ekologii se snadno provozuje v zemi, která v podstatě nic nevyrábí a je živa z ekoturismu a prodeje elektřiny z hydroelektráren do Indie. Také míra spokojenosti s vládou je vysoká v zemi, kde lidé většinou vůbec netuší, co je za hranicemi. Ale lidé jsou tu šťastní, to připouštím - například jim zcela chybí ona vstřícnost, až vlezlost projevovaná k západním, a tedy i bohatým turistům, kterou můžete zažít jinde v Asii.

Pokud vám tu servírované jídlo nechutná, Bhútánec se jen usměje a pokrčí rameny. Jiné není, jsi tady, chceš jíst - tak sněz tohle.

Šťastná izolace

Rovněž zachovávání kulturních hodnot je zde lehčí - žádný cizí vliv na ně totiž nepůsobí. Na rozdíl od Nepálu, tvořeného desítkami různých národností, je Bhútán etnicky jednolitý. V podstatě není možné získat místní občanství. Indičtí zahraniční dělníci, stavějící zde v podstatě všechno silnicemi počínaje a hydroelektrárnami konče, jsou po dvaceti letech nemilosrdně vypakováni zpět do Indie i s rodinami, a nepředstavují tak zátěž pro místní sociální systém.

O způsobu vlády v zemi svědčí asi nejlépe fakt, že jsou zde zcela zakázány cigarety. Turista si smí dovézt krabičku na osobu na den, tím to končí. V podstatě moudré rozhodnutí - pokud se zde ten zlozvyk ještě nestihl zakořenit, proč ho nechat vyrůst.

Škoda že si takovou izolovanou pohodičku nemůžeme vytvořit i u nás, že? Když vezmu v úvahu naši otevřenost světu, v řadě věcí bychom se s Bhútánci shodli. Země ve středu Evropy je nicméně v jiné situaci než horské království, které bude žít ve svém rytmu dávno poté, co svět zase zachvátí nějaká ničivá válka. A potom - auto tu má málokdo a největší inovací jsou nyní zaváděná kovová kamna na dřevo, která nahrazují původní otevřená ohniště.

Přesto by bylo zajímavé sledovat, jak velké štěstí by u nás zavládlo, pokud by naše vláda nařídila, aby zmizely zahraniční supermarkety a místo čokoládových tyčinek a bonbonů v lesklých plastikových obalech se zase povinně pekly doma v peci koláče. Ty jsou totiž bio, eko a nezanechávají ani uhlíkovou stopu, ani obaly. Já bych to vlastně bral. Už asi stárnu.