Středeční projev Andreje Babiše ve sněmovně už teď patří k vrcholným číslům českého parlamentarismu po roce 1989. A je pravděpodobné, že jeho význam časem poroste. Bohužel.

Samozřejmě to nebude kvůli údajnému odhalení majitelů Čapího hnízda z let 2008-2014. O ně v devadesátiminutové řeči, která definitivně prozradila, jak moc nervozní z téhle "aféry" Babiš je, vůbec nešlo a ostatně, nikdo ani žádné odhalení nečekal. Můžeme se samozřejmě teď opájet pocitem, jak jsme Babiše nachytali: Ještě nedávno přece říkal, že majitele vůbec nezná, a najednou přizná, že šlo o čistý rodinný byznys? Ano. No a co. Na co jeho voliči uslyší? Na tuhle, řekněme, kreativní práci s pravdou, která mimochodem není v české politice ničím novým, nebo na srdceryvnou hru na city "rodina je pro mě to nejcennější"?

O to ale ve středu vůbec nešlo. Jednou z pozoruhodných Babišových vlastností je schopnost pronášet projevy jedinečným způsobem řítící se laviny, kterou ani nestíháte sledovat nebo se před ní snad schovat, jen na ni fascinovaně zíráte: Děje se to, co vidím? Nebo se mi to jen zdá? Co to znamená?

Takže, kdybyste to nepochopili už ve středu: Andrej Babiš přednesl ve sněmovně kompletní seznam svých nepřátel, což sice neudělal poprvé, ale místo i chvíle, které si pro to vybral, měly zdůraznit, jak vážně to tentokrát myslí. Tohle nebyl mítink na náměstí ani rozhovor v televizním studiu. Tohle byl parlament, místo a zdroj moci.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se