Ukázal jsem, jak si běženci neváží darů, a zaplavily mě nenávistné reakce

Jen během letošního roku jsem uprchlíky fotografoval na čtyřech místech: na italsko-francouzské hranici, v Calais, na řeckém Lesbu a nyní v Maďarsku. Za to jsem si vysloužil řadu nenávistných mailů a zpráv.

Uvědomil jsem si, že efektivně pomáhat je obtížné. Například na řeckém ostrově Lesbos, těsně po nebezpečném vylodění uprchlíků z přetížených člunů, téměř žádná humanitární pomoc není. Uprchlíci musí často pěšky ujít desítky kilometrů, aby se dostali do hrůzostrašného uprchlického tábora, kde některé dny neteče voda. Stany, karimatky i spacáky si zde kupují za předražené ceny od Romů.

Proč tady nejsou humanitární organizace, nevím - zřejmě proto, že je to daleko. Je prostě mnohem snazší dojet za pár hodin do Maďarska a tam "dělat dobro".

Natočil jsem jenom to, co jsem za týden svého pobytu viděl. Viděl jsem, jak se ve velkém plýtvá s jídlem, jak se pálí karimatky, stany, deky. Jak uprchlíci udělali neuvěřitelný nepořádek podél cesty i na místech, kde nocovali.

A proto, že uprchlíkům fandím, to neukážu, nenatočím nebo to budu bagatelizovat? Ani náhodou! Pokud lidé, kteří pomáhají světu, to vidět nechtějí, protože se to nehodí do jejich "vidění světa", je to jejich přístup. Já se snažím být vždy co nejobjektivnější. Nebo mi snad chcete tvrdit, že jsem si ty desítky záběrů vymyslel a naaranžoval?

Po zveřejnění videa jsem dostal velké množství negativních reakcí. Byly agresivní a vulgární. Vyhrožovaly mi, že když video nestáhnu, pocítím následky.

Nejvíc mě překvapilo, že mi psali lidé se sociálním cítěním, kteří chtějí uprchlíkům často pomáhat - toho si cením, ale jsou zřejmě slepí k negativním věcem, které někteří uprchlíci dělají.

Ale aby bylo jasno: i já si přeji, aby se uprchlíkům pomohlo v maximální možné míře. Proto jsem publikoval své reportáže, rozhovory, fotografie a videa na jejich podporu.

Video Jana Šibíka z uprchlického tábora:

Šibík: Uprchlíci překračují srbsko-maďarskou hranici, jak chtějí, a jsou jich tisíce