Moje žena je optimistka. Je to typ, který když vám shoří dům a vy dorazíte k doutnajícím základům, tak jako vůbec první větu řekne: "No hele, on stejně nebyl moc hezkej, aspoň si postavíme hezčí." A po deseti vteřinách přemýšlení, už s úsměvem, ještě dodá: "Jo a taky nebudeme muset malovat tu kuchyň. To je strašná otrava, vzpomeň si, jak hrozně se ti nechtělo!"

Nejsem vyložený pesimista, ale mám někdy sklon vidět věci zbytečně černě. Zvlášť takové ty drobnosti, které sice nejsou moc důležité, ale otravují vám život. Když stojím ráno v zácpě na Nuselském mostě a po třech přejetích z pruhu do pruhu jsem v tom prostředním, evidentně nejpomalejším, tak mě moje smůla téměř dojme k slzám. Proč zrovna já? Jak k tomu přijdu? Vztekle mačkám volant a trvá dlouho, než se uklidním. Odhadem pět až osm minut, například než dojedu ke křižovatce U Bulhara, kde mi těsně před nosem padne červená.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se