Situace v Libyi je složitější, než se zdá

Země, v níž byl podle všeho bojovníky „Islámského státu“ unesen český občan, je komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. V současném libyjském konfliktu je totiž ve hře více faktorů, než jen vzájemné potýkání po zuby ozbrojených milic. Zkusme proto načrtnout v krátkosti předivo rozporuplných identit a ideologií, jejichž interakce stojí v cestě libyjskému míru a prosperitě a bude nepochybně komplikovat i záchrannou snahu českých úřadů.

Libye je zemí protikladů. Rozlohou je sice více než 22-krát větší než ČR, populaci má ale zhruba pouze poloviční (přes 6 milionů) a většina obyvatel žije na úzkém pruhu země podél pobřeží. Coby stát je Libye zemí relativně mladou (nezávislá od roku 1951) a tak není divu, že společnost má stále kmenový charakter. Skutečnost, že země má dnes dvě vlády a parlamenty, jen odráží řadu vnitřních rozporů. Začněme národní identitou. Je Libye na prvním místě zemí arabskou, muslimskou či africkou? Měla by se ve svém společenském rozvoji dívat po liberálním Západu, nebo se inspirovat konzervativním Blízkým východem? Libyjské elity v tomto jasno nemají.

A když už jsme u rozdělení země na západ a východ, tak se můžeme také ptát, jak by Libye měla být spravována. Mají být vyslyšeni separatisté, federalisté či nacionalisté? A který historický region země má dostávat nejvíce příjmů z ropy a mít třeba i autonomii? Fezzán na jihu? Kyrenaika na východě? Či snad Tripolsko na západě? A jako by toho nebylo dost, vedle kmenů, klanů, regionů a nejrůznějších ideologií je ve hře i otázka etnická. Libyi totiž obývá etnik hned pět. Arabové, černoši, Tuaregové, Berbeři a saharští Tebu. Krom toho si Kaddáfí různě pohrával s přistěhovaleckou politikou a udělováním občanství. Neexistuje proto dnes jednotný názor, kdo vlastně je ještě Libyjec.

Tyto faktory jsou jako nitky perského koberce vpleteny jedna do druhé, přičemž všechny mají svoji vypovídací hodnotu a zároveň se často vzájemně popírají. Výsledkem je stav, kdy Libye reálně nemá centrální vládu, ale jde spíše o řetězec městských států, milic a jejich proměnlivých koalic. Území státu je pak svérázným kolbištěm, kde propukají ozbrojené konflikty na všech úrovních. Místní komunity si vyřizují účty, „Islámský stát“ sílí na úkor všech a regionální sousedé podporují podle svých aktuálních preferencí své vnitropolitické favority. Důsledkem zatím není občanská válka, ale „jen“ chaos bez konce. A někde v tomto vosím hnízdě je držen náš občan. Doufejme, že jej najdou včas.