Británie vyklízí pozice

Červené dvoupatrové autobusy dál křižují centrem Londýna, královští gardisté dál stojí v pozoru před Buckinghamským palácem a královna dál každoročně přijíždí na zahajovací zasedání parlamentu v kočáře taženém koňmi. Na první pohled zůstává vše při starém, je to ale jen zdání, Británie se mění. A to překvapivě rychle.

Podle mne nespokojenost s politikou “establishmentu”, která prudce otřásla tolika evropskými zeměmi, nakonec dorazila i na Britské ostrovy. Neproběhly zde sice masové protestní pochody jako ve Španělsku. Nedošlo zde ani k rozpoutání anarchistických nepokojů jako v Řecku.

Namísto toho jen značná část Britů s radostí oznámila tazatelům provádějícím průzkumy veřejného mínění, že v květnových všeobecných volbách nehodlá dát svůj hlas konzervativcům. Ale že se jim nepozdávají ani labouristé, ani liberální demokraté. Část Skotů mezi těmito nespokojenci možná plánuje hlasovat pro Skotskou národní stranu, která doufá, že by tak mohla znovu oživit svou kampaň za vyhlášení skotské nezávislosti. Část Angličanů by zase mohla dát svůj hlas Straně nezávislosti Spojeného království (UKIP) vymezující se proti Evropě a proti přistěhovalcům, nebo možná také Zeleným.

Proti tomu nelze v principu nic namítat. Je ale těžké si představit, že by takovéto rozdělení politické scény do čtyř nebo pěti proudů umožnilo sestavení stabilní vlády. Zvláště v zemi, které vládli labouristé nebo Toryové v podstatě skoro celé minulé století. Británie by mohla následně prudce změnit své priority - mohla by najednou začít radikálně směřovat doleva nebo naopak doprava. Mohla by opustit Evropskou unii. Mohla by se dokonce rozpadnout. Jinými slovy nikdo by nemohl předvídat její další vývoj. S jedinou výjimkou - bylo by jasné, že Británie se bude po dlouhou dobu zabývat výhradně řešením svých vlastních, vnitřních sporů.

Tento vývoj souvisí i s tím, co mu předcházelo: zdá se, že náhle a bez toho, že by proběhla nějaká široká diskuze, Británie jako jaderná i vojenská velmoc, oddaný spojenec Spojených států amerických a pilíř NATO ztratila svůj zájem o globální zahraniční politiku.

Tato změna začala v roce 2009, kdy premiér David Cameron ukončil více než dvě desetiletí trvající spolupráci své Konzervativní strany s křesťansko-demokratickými stranami v Evropském parlamentu. Toto rozhodnutí mu však okamžitě ztížilo přístup k nejdůležitějšímu politickému lídrovi v Evropě - Angele Merkelové.

Brzy na to Cameron oznámil svůj úmysl uspořádat referendum o členství Británie v Evropské unii, což dále snížilo jeho kredibilitu na starém kontinentu: Když už jsou Britové jednou nohou ze dveří, tak proč se s nimi vůbec dál bavit?

Postupný ústup Británie z pozice světové velmoci však akceleroval v roce 2013, kdy Cameron deklaroval, že podpoří americké letecké útoky na Sýrii. Vyzval parlament, aby ho hlasováním v tomto kroku podpořil - a prohrál. Svého plánu se proto vzdal, čímž evidentně naštval i amerického prezidenta Baracka Obamu, který se této myšlenky musel vzdát také. Později, když Islámský stát ovládl velkou část území v Iráku a Sýrii, byli ovšem oba přinuceni se k tomuto plánu vrátit. I nyní ale veškerý britský příspěvek v boji proti Islámskému státu spočívá v poskytnutí osmi letadel. To lze jen stěží považovat za nějaký ohromující vklad pro vyřešení tohoto problému.

Navíc Británie příští rok nejspíše zmrazí výdaje na obranu. A když minulý měsíc odletěla Merkelová do běloruského Minsku, aby se zde setkala s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, vzala s sebou jako stafáž francouzského prezidenta. Británie opět zůstala zkrátka. 

Válka v Iráku přiměla mnoho Britů vzdát se myšlenky, že by jejich země měla pokaždé stát na straně Američanů. Jejich pochybnosti o Evropě zase posílila recese na starém kontinentu. Dalším faktorem je i britský provincializmus. V zemi, kde jsou politici zaneprázdnění spory o konstitučním statusu Skotska, se zdají být události na Středním východě nebo na Ukrajině příliš daleko. To je zdánlivě v pořádku, dokud se ale neukáže, že až tak daleko vlastně vůbec nejsou. Ruská vojenská letadla nedávno několikrát narušila britský letecký prostor a dokonce zkřížila dráhu civilním letounům. Enormní finanční závislost Británie na Rusku se už teď jeví jako vážné bezpečnostní riziko. Terorizmus ze Středního východu si hledá způsoby, jak se vrátit do Londýna či Paříže. A aby toho nebylo málo, jak Islámský stát, tak Putin, chtějí zničit globální ekonomický a politický systém, z nějž Británie dlouhé roky těžila.

Větší výdaje na obranu sice politické body nepřináší, opravdu si ale Britové myslí, že se jim bude lépe dařit ve světě, v němž nebudou mít žádný vliv?

Kdysi se o Británii říkalo, že ke svému impériu, nad nímž slunce nezapadalo, přišla jako “slepý k houslím” - vybudovala ho vlastně jaksi nevědomky, bez nějakého předem stanoveného plánu a ne úplně vlastním přičiněním. Teď ji ovšem hrozí, že by úplně stejným způsobem mohla přijít o svou pozici globální velmoci.